Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


motivace_a_demotivace

Motivace a demotivace

Úvod

Vítejte u třetího článku ze série Úvod do svobodné kultury. Tentokrát se budu zabývat otázkou, co vlastně motivuje původce, přispěvatele a vedoucí děl k jejich tvůrčí činnosti. Tato otázka je pro svobodnou kulturu mimořádně důležitá, protože se zatím nepodařilo zprovoznit žádný systém výběru finanční odměny, který by byl dostatečně efektivní, přiměřeně levný a neomezoval svobody, které má svobodná kultura zaručit.1) Proto potřebuje svobodná kultura jiné formy motivace, a to zejména takové, které jsou dostatečně trvanlivé a motivují nejen k samotné tvorbě, ale také ke kvalitě, profesionalitě a uplatnitelnosti výsledných děl.

Když jsem nad tímto tématem bádal/a, ukázalo se mi, že je mnohem obsáhlejší, komplexnější a náročnější, než jsem si zprvu představoval/a. Proto bude tento článek o dost delší než ty předchozí a jeho vypracování bylo mnohem pracnější. Přesto si myslím, že jde o tak naléhavou otázku, že si tak obsáhlý článek zaslouží.

A Motivace vedoucích

Za jakým účelem může někdo chtít svým jménem sestavit a vydat dílo?

A.1 Očekávání odměny

Domnívám se, že hlavní motivací k publikaci děl pod svým jménem (popř. pseudonymem či obchodní značkou) je očekávání nějaké formy odměny či reakce. Když natočíte film, očekáváte, že bude promítán v kinech a že na tom vyděláte. Když nahrajete video na YouTube, nejspíš očekáváte, že vám poroste počítadlo zhlédnutí a možná dostanete i nějaké komentáře. Když nabízíte „rukopis“ knihy nakladatelstvím, nejspíš očekáváte, že vám tu knihu zpracují způsobem, který se vám bude líbit, vydají a zajistí její prodej (už jen to může být pro spoustu vedoucích dostatečná odměna). Novinář na volné noze zase očekává, že za svůj článek dostane velmi brzy jednorázově zaplaceno atd.

Jen málokdo sestavuje a zveřejňuje dílo bez očekávání, že tím něčeho dosáhne. Existují sice spisovatelé a programátoři píšící „do šuplíku“, ale ti málokdy výsledky své práce sestavují do celků, které bychom mohli nazvat díly, činnosti vedoucí se tedy vyhýbají.

A.2 Živobytí a povinnost

Vědec, programátor či zaměstnaný novinář má k sestavování děl motivaci jiného druhu. Za sestavení, dokončení a zveřejnění děl (např. vědeckých článků či modulů počítačových programů) dostává mzdu, kterou se živí a díky níž již nemusí vykonávat další pracovní činnost, a tedy může tvůrčí práci věnovat dostatek času. S tímto druhem motivace je navíc spojený přímý tlak na profesionalitu odvedené práce, díky čemuž je vysoce efektivní.

Se živobytím pak velmi úzce souvisí povinnost; z povinnosti např. sestavuje student vysoké školy svoji diplomovou práci. Obecně lze také kohokoliv motivovat k tvorbě díla tak, že mu to někdo, kdo je k tomu zmocněný, přikáže, ale tímto způsobem jen stěží vznikne kvalitní dílo, takže pouhý příkaz bez vytvoření odpovídajících podmínek a nabídnutí dostatečné odměny se jako tvůrčí motivace nevyplácí.

A.3 Sociální role

Vedoucí může vytvářet dílo proto, že tak naplňuje společenskou roli, kterou více či méně dobrovolně přijala. Účinnost této motivace však vyžaduje společenský dohled a hrozbu sankcí za její nedodržení, jinak je jen iluzorní. V případě vysokoškolských profesorů či novinářů se motivace sociální rolí zpravidla překrývá s motivací živobytím.

A.4 Vlastní prospěch ve společnosti

S očekáváním odměny (A.1) souvisí také možnost získat za zveřejnění díla nějaký vlastní prospěch ve společnosti, jako např. vnímanou prestiž, uznání, kontakty, slávu, postavení, výhodné nabídky apod. Možnost získat tyto hodnoty je hlavním důvodem výrazného uvádění autorova jména či pseudonymu u díla. Tento druh motivace je obvykle nevyčerpatelný, protože o takto získané hodnoty zase vedoucí nečinností postupně přichází. Nejrychleji o ně přichází v postklasické kultuře, kde čelí velké konkurenci; stačí na YouTube přestat publikovat nová videa a začnete rychle přicházet o aktivní diváky.

Konkrétnější a silnější variantou motivace získáním prospěchu je bezprostřední zájem okolí o vytvářené dílo a s tím související psychická podpora a uznání za vykonanou práci; podpora a uznání jsou pro vedoucí silnou motivací k vydávání děl.

Možnou formou tohoto druhu motivace je i potřeba vytváření „portfolia“; začínající umělci bývají oceňováni za to, kde všude se jejich dílo uplatnilo a kdo všechno je ocenil, ale mívají velký problém ho někde uplatnit za honorář, protože lidé, kteří jsou ochotní za díla platit, si raději vyberou osvědčená díla zavedených autorů. Vzdát se autorského práva ke svým dílům by však úsilí začínajícího umělce zmařilo, protože dílo by se pak začalo objevovat bez uvedení autora a v různých modifikacích. Řada umělců to řeší poskytnutím díla zdarma pod podmínkami vhodné veřejné licence, která umožňuje přinejmenším neomezené nekomerční šíření díla.

Získání vlastního prospěchu ve společnosti je spíše motivací vedoucích než přispěvatelů, protože ve všech odvětvích kulturní produkce jej získávají především lidé, jejichž jméno je zmiňováno s dílem a na jejichž nápadu dílo vzniklo; tak je např. za jádro Linuxu oceňován především Linus Torvalds, přestože je ve skutečnosti přispěvatelem jen velice malé části zdrojového kódu.

A.5 Exhibicionismus, nadřazování se, moc

Se snahou získat sestavením a zveřejněním díla uznání, prestiž a postavení souvisí také potřeba exhibicionismu. Ta má však jedno specifikum; vyžaduje totiž silné spojení vedoucí s jejím dílem, protože vedoucí se může chlubit dílem jen tehdy, pokud ho vytvořila z drtivé většiny sama; musí tedy být jeho jediným významným přispěvatelem a také původcem drtivé většiny neobvyklých myšlenek v díle obsažených. Kdyby měla v díle významný cizí příspěvek, byl by v takovém případě „autorský exhibicionismus“ „chlubením se cizím peřím“, které je morálně odsouzeníhodné (a to podstatně víc než samotný exhibicionismus).

S exhibicionismem souvisí i nadřazování se. Vedoucí, která přijala roli autora v klasické kultuře, se zpravidla považuje za jakéhosi „nadčlověka“ (v Nietzeho smyslu), protože dokázala vytvořit a zveřejnit vlastní dílo tak kvalitní, že to uznali i nakladatelé a knižní trh, což je něco, co většina „obyčejných lidí“ nedokáže. (V postklasické a svobodné kultuře se však tento motiv nadřazenosti v takové míře nevyskytuje.)

Od nadřazování se pak není daleko k motivaci mocí vyjádřit svým dílem podporu konkrétním lidem, firmám či politickým názorům. Tuto motivaci mocí podrobněji rozeberu v sekci věnované motivaci v klasické kultuře.

A.6 Hra a cvičení

Zejména u mladých osob může být úsilí o vytvoření vlastního díla motivováno hrou, případně snahou si to vyzkoušet. Tato motivace je ale jen velmi krátkodobá a vzhledem k tomu, že se týká téměř výhradně nezkušených osob, jen velmi zřídka vede k vytvoření skutečně hodnotného díla (a jeho hodnota je v takovém případě zpravidla výsledkem šťastné náhody, ne cílevědomého úsilí).

A.7 Uznání, zájem atd. pro obchodní značku

Zvláštním druhem motivace je snaha získat společenské uznání a moc nikoliv pro sebe, ale pro určitou obchodní značku (zpravidla buď vlastní, nebo takovou, jejíž majitel vedoucí platí). Tento druh motivace se někdy uplatňuje při tvorbě různých forem reklamy, ale spíše zřídka, protože většinou je hlavní motivací takových vedoucích spíše živobytí (bod A.2) než samotný zisk prospěchu pro obchodní značku. Také se stává, že vedoucí svou publikační činností vybuduje úspěšnou obchodní značku a tu pak výhodně prodá.

A.8 Křivda

Svobodná kultura vlastně vznikla z křivdy – Richard Stallman založil projekt GNU, protože nesouhlasil s podmínkami, za jakých se dodavatelé operačního systému Unix rozhodli tento systém nabízet.2) To, co bylo ještě o několik let dříve běžné a prospěšné, se stalo zločinem, a dodavatelé po něm navíc chtěli, aby s tím, že je to zločin, vyjádřil souhlas, protože „to oni si diktují podmínky“. I ze samotného názvu „GNU's not Unix“ je cítit hněv… Tato křivda tedy stála u zrodu licence GNU General Public License a velkého množství dalších počítačových programů, vedla tedy k vydání poměrně značného množství nových děl, která měla nahradit díla původní prostě proto, že dodavatelé těch původních si k nim začali klást nepřijatelné podmínky a právo stálo na jejich straně. Podobná křivda se ale může stát silnou motivací i k jakékoliv jiné tvorbě, zvlášť pokud se jedná o díla spíše nahraditelná.

B Motivace přispěvatelů

Motivace přispěvatelů je důležitější než motivace vedoucích či původců, protože právě přispěvatelé odvádějí při vzniku díla tu nejtěžší a nejméně uspokojivou práci.

B.1 Osobní potřeba

Asi nejzákladnější motivací přispěvatele je osobní potřeba, tedy že sám přispěvatel určitý mediální či multimediální obsah potřebuje k vlastnímu účelu a nemá takový obsah za přijatelných podmínek k dispozici. Na tomto druhu motivace je dobré to, že stačí-li na to přispěvatelovy schopnosti a prostředky, je svou potřebou motivován k tomu, aby obsah dovedl alespoň na takovou kvalitativní úroveň, aby to snačilo k jeho původnímu účelu.

Velká část takto vzniklých děl nebo jejich fragmentů (zejména jednorázových děl či soukromých dopisů) není nikdy zveřejněna, jiné naopak dosáhnou velkých úspěchů; i jádro Linuxu vzniklo prostě proto, že Linus Torvalds takové jádro potřeboval, tak ho začal vytvářet.

Osobní potřeba je jako motivace vyčerpatelná, pokud se potřeba neopakuje nebo lze k jejímu uspokojení jednou vytvořené dílo použít opakovaně.

Osobní potřeba není motivací vedoucích, protože takovou potřebu lze zpravidla uspokojit bez nutnosti sestavit mediální či multimediální obsah do jasně ohraničeného a vymezeného celku, který by šel nazvat dílem.

Tento druh motivace je velmi častý i mimo svobodnou kulturu, opakovaně se objevují případy, kdy rodič píše pohádky pro svoje děti. Je známo, že právě tímto způsobem vznikl např. Medvídek Pú od A. A. Milnea či Hobit od J. R. R. Tolkiena.

Osobní potřebou může být i potřeba něco ukázat druhé osobě, to je motivace velmi běžná na Instagramu a podobných sociálních sítích.

Jedním z nejvýznamnějších druhů osobní potřeby je možnost seberealizace; pravděpodobně však existuje ještě mnoho dalších, méně významných.

B.2 Mezilidské vztahy

S osobní potřebou souvisí motivace mezilidskými vztahy, tedy že dílo potřebuje např. přispěvatelův přítel, partner, dítě apod. Tento druh motivace funguje podobně jako osobní potřeba, ale jeho síla závisí spíš na síle vztahu než na velikosti potřeby.

B.3 Role vedoucí

Velmi běžnou motivací k tvůrčí práci přispěvatele je role vedoucí. V naší kultuře totiž panuje přesvědčení, že když někdo zveřejňuje dílo jako svoje, musel ho také „vymyslet“; studenti se to učí jako fakt, ačkoliv třeba text písně The Raven od skupiny Omnia ukazuje něco jiného.

Nicméně i vedoucí, která skládá své dílo z obsahu jiných přispěvatelů, většinou (ne úplně vždy) musí provést v použitém obsahu změny, aby tyto obsahy k sobě „pasovaly“, např. oříznout fotografii na správný poměr stran. Zatímco v klasické kultuře je obvyklé tuto práci zadat přispěvatelům samotných obsahů, kterých se týká, ve svobodné kultuře ji obvykle provede vedoucí sama, čímž se stane dalším z přispěvatelů.

Častěji ale vedoucí vede dílo, k jehož dokončení je potřeba obsah, který dosud v žádné formě neexistuje (nebo je chráněný autorským právem a nedostupný nebo dostupný za nevyhovujících podmínek). V těchto případech musí vedoucí buď nějaké přispěvatele najmout (což je typické hlavně pro některé obory, např. tvorbu novin, vývoj počítačových her, vývoj kancelářského software nebo natáčení filmu), nebo práci přispěvatele vykoná sama (což je zase typické pro psaní románů či sbírky básní).

V některých situacích si vedoucí přispěvatele najmout z nějakého důvodu nesmí, např. u diplomových prací, školních projektů či soutěžních děl je stanoveno, že je musí jejich vedoucí vypracovat sama. Tím je pak současně motivována být i jejich přispěvatelem.

B.4 Živobytí a mzda

Ještě víc než motivuje živobytí k činnosti vedoucí, motivuje k činnosti přispěvatele, protože většina zaměstnavatelů po svých zaměstnancích požaduje spíše tvorbu nového obsahu než kompilaci stávajícího.

B.5 Dobrosrdečnost či vděčnost

Přispěvatel může být motivován vírou, že tvoří pro dobrou věc. Tento druh motivace je účinnější v klasické kultuře, kde si přispěvatel (popř. vedoucí) může ponechat určitou míru kontroly nad využitím výsledků své práce. Ve svobodné kultuře je totiž motiv dobrosrdečnosti silně oslaben skutečností, že takový příspěvek může být (a zpravidla také bude) používán i ke špatným (resp. morálně sporným) věcem.

Podobně funguje i motivace vděčností vyplývající z ekonomiky daru: přispěvatel pociťuje vděčnost za to, že dostal něco vzácného a hodnotného zdarma, a tedy bude ochotněji poskytovat zdarma adekvátní protihodnotu. Tento přístup je ve svobodné kultuře široce využíván, protože jinak by mnozí přispěvatelé nebyli ochotni výsledky své práce poskytnout bez nároku na jakýkoliv poplatek. Má ovšem několik nevýhod. Jednou je možnost devalvace pociťované hodnoty darované věci (např. pokud si lidé zvyknou, že Linux je zdarma, a vezmou to jako fakt, už nemusí možnost ho používat brát jako hodnotný dar), další je, že taková „směna“ obvykle není rovnocenná; lidé „hodně berou“ a „málo dávají“, v horším případě nedávají vůbec nic.

B.6 Nadšení a nedostatek

Účinnou formou motivace, byť s nepříliš dobrou pověstí ve společnosti, je kombinace nadšení a nedostatku. Pokud vás totiž něco silně nadchne (ať už to bude cokoliv), budete chtít něco dalšího podobného, např. pokračování nebo nové varianty. A pokud vám nic takového není dostupné, je logickou reakcí, že se to pokusíte vytvořit. (A je logické, že pokud to neumíte, výsledek nebude nic moc.)

Tato forma motivace však není uznávána v klasické kultuře. Myslím, že jde hlavně o to, že takto motivovanou tvorbu je obtížné zařadit do rámce klasické kultury (vaše nadšení obvykle rychle opadne, když máte začít podepisovat restriktivní smlouvy a cizí lidé vám začnou mluvit do toho, co smíte a co nesmíte tvořit) a šíření takto vzniklých děl obvykle také snižuje zisky „autorem“ přímo či nepřímo licencovaných monopolů.

Kromě právních a technických restrikcí bojují vydavatelé klasické kultury proti této formě motivace také méně morálně kontroverzními způsoby, např. zajištěním dostatku, a to buď tak, že „autor“ „ubíjí“ vnímatele stovkami až tisíci dílů seriálu či stovkami až tisíci kapitol knižní série, nebo profesionalizací a komercionalizací fan artu, zejména parodií (např. seriál Star Wars: Příběhy droidů je tohoto typu).

Ono počáteční nadšení však nemusí být nadšením pro něčí dílo. Stejně dobře může motivovat i nadšení pro nějakou věc (např. matematiku, viz Infinitezimální pohádka o původu funkcí hyperbolických, jejíž autor je neznámý), osobnost (např. pro Karla IV.) či myšlenku (např. psát jen slova začínající písmenem H, viz text Hoří horní heršpická hospoda Hrbatý hrozen).

Co se týče fan fikce, připadne mi sice pravděpodobné, že její část je psána hlavně pro zábavu (B.8), jak se obecně tvrdí, ale jsem přesvědčen/a, že její nezanedbatelná část (dokonce snad i většina) je motivována primárně právě motivem nadšení a nedostatku, případně nějakou specifickou osobní potřebou (jinou než zábava).

B.7 Přírůstková tvorba

Přírůstková tvorba je druh motivace, který se uplatňuje tam, kde podmínky umožňují opakovaně dosahovat velkých výsledků s malým úsilím, např. když již existuje dílo, které je téměř vhodné k účelu, k němuž ho přispěvatel potřebuje, ale ne zcela. Přispěvatel tak může i relativně malým doplněním či úpravou díla dosáhnout velkých výsledků, což je velmi lákavá motivace.

Klasickým příkladem přírůstkové tvorby jsou např. omalovánky, které umožňují i poměrně nízkým tvůrčím přispěním dosáhnout pozoruhodných výsledků. Dalším příkladem může být častý případ, kdy čtenáři na Wikipedii v nějakém článku něco chybí, tak to tam prostě doplní a upraveným článkem nahradí ten původní (což je na Wikipedii automatické, na rozdíl např. od GitHubu).

Charakteristickým znakem přírůstkové tvorby je, že přispěvatel má při ní příležitost uplatnit svůj originální tvůrčí projev se zcela minimálními počátečními náklady. Dalším podobným příkladem je, když např. nějaký programátor vezme open-source editor, doplní do něj jednu vlastní (originální) funkci a výsledek zveřejní jako vlastní textový editor. To je mnohem pohodlnější, než kdyby musel celý program od základu sám znovu vyvinout a napsat. Pokud by k něčemu takovému byl nucen (a v klasické kultuře by byl), pravděpodobně by se nedostal ani na takovou úroveň jako jiné podobné programy, natož aby měl čas a motivaci k přidávání originální (nové) funkcionality.

Podobně jako je pro programátora snažší realizovat svůj originální nápad rozšířením vhodného existujícího programu, může být pro spisovatele jednodušší a výhodnější, když svoje originální výtvory zasadí do již známého fiktivního prostředí. Řadě spisovatelů se nikdy nepodaří jejich nápady realizovat, protože vyčerpají svůj tvůrčí potenciál na vytváření další, nové, nijak zvlášť přínosné varianty fiktivního prostředí a ke svým vlastním jedinečným výtvorům už se pak ani nedostanou.

Přírůstková tvorba je sice motivací krátkodobou a nepříliš silnou, ale zato opakovatelnou.

B.8 Zábava

Velmi zvláštní kategorií je motivace zábavou. Ta se vyznačuje tím, že je v naší společnosti považována za velmi legitimní. I velmi nekvalitní, nepřínosná a neoriginální díla jsou tolerována (a někdy dokonce uznávána), pokud jsou míněna „jen pro zábavu“; autorskoprávní výjimka pro parodii je jednou z nejširších a v USA (pokud se nemýlím) je legální dokonce v podstatě jakékoliv užití cizího díla pro zábavu (i proti vůli autora), pokud to neohrozí oprávněné tržní zájmy držitelů práv.

Demotivace

Proti motivujícím faktorům stojí i celá řada nezanedbatelně silných faktorů, které přispěvatele a vedoucí od jejich tvůrčí činnosti odrazují. Povězme si nyní o některých z nich.

C.1 Dostatek

Asi nejúčinnější formou demotivace je dostatek. Jsou-li vyhovující díla k dispozici za přijatelných podmínek, většina lidí se soustředí na roli jejich konzumenta či přizpůsobitele a nebude usilovat o vznik nového obsahu.

Současné autorské právo tento druh demotivace potlačuje umělým vytvářením nedostatku – na jakýkoliv dostupný obsah jsou automaticky uplatněny ty nejtvrdší možné restrikce a ani zaplacením nezískáte stejnou možnost dílo používat, jako byste ho vytvořili sami (nebo si na jeho vytvoření najali zaměstnance), takže za takového stavu se vyplatí znovu a znovu vytvářet totéž, co už v dostatečné kvalitě někdo vytvořil.

C.2 Konkurence

Druh demotivace, o kterém se velmi málo mluví, je konkurence. Vysvětlující texty k autorskému právu obvykle autorům „mažou med kolem úst“ tím, že je ujišťují, že nikdo jiný nedokáže dílo vytvořit tak dobře jako jeho autor. Za takových okolností se přispěvatel zvaný autorem cítí potřebný, což ho motivuje k další práci na díle. Ve skutečnosti ale může dílo k dostatečné kvalitě, úplnosti a použitelnosti dovést jakýkoliv jiný dostatečně schopný tvůrce (pokud pochopí všechny principy a know-how daného díla) a nemůže to udělat jen proto, že mu to autorský zákon pod hrozbou velmi tvrdých postihů zakazuje. Kdyby si totiž autor uvědomil, že na světě jsou miliony lidí, kteří mohou zbytek práce na díle udělat zhruba stejně dobře jako on, a možná i tisíce těch, kdo by to zvládli lépe, ztratil by hodně sebevědomí. A pokud by to tito lidé skutečně dělali, úspěšně původní vedoucí konkurovali a vydávali svoje verze dřív, je možné, že by původní vedoucí s tvorbou brzy znechuceně skončila.

Zvlášť problematickým druhem konkurence, se kterým se musí tvůrci svobodné kultury vyrovnávat, je konkurence „parazitická“, kdy nová vedoucí konkuruje té původní s dílem, které je z drtivé většiny založeno na původním díle původní vedoucí.

C.3 Sociální zahálení

S konkurencí souvisí i poměrně široký sociologický jev zvaný sociální zahálení: Sociální zahálení nastává, když jedinec ví, že nebude hodnocen za vlastní individuální výkon, ale že bude hodnocena celá skupina dohromady. Svůj výkon tedy snižuje. Čím více lidí pracuje na společném úkolu, tím méně aktivity každý vynakládá. Pokud by si „autor“ myslel, že za něj práci může zdarma odvést značné množství dalších lidí, nebude se snažit tak, jako když je přesvědčen, že za něj nikdo práci neudělá.

C.4 Závist

Dalším demotivujícím jevem je závist. Závist je špatná lidská vlastnost, protože tak jako žádný člověk není neomylný, ani žádná lidská společnost není spravedlivá, a tak někteří lidé dostanou za srovnatelnou práci či srovnatelné výsledky větší odměnu než jiní, ať už jde o peníze, prestiž apod. To je normální; proto existuje obchodní tajemství a utajování mezd. Špatně placení lidé totiž pracují lépe a ochotněji, když neví, že jiní jsou za totéž placeni lépe. Pokud se to však dozvědí, je to problém.

Příkladem je aféra, kdy Flickr prodával tapety s fotografiemi od svých uživatelů.3) Zatímco ty „běžné“ požádal o svolení a platil jim honoráře, jak je v klasické kultuře zvykem; těm, kdo svoje vložené fotografie poskytli pod svobodnou licencí, nedal vůbec nic a jejich fotografie si prostě vzal a vydělával na nich, jak je zvykem ve svobodné kultuře. A zhruba polovině oslovených uživatelů to vadilo, a protestovala proti tomu; myslím, že jim ani tolik nevadilo, že Flickr vydělal peníze na jejich fotografiích (ačkoliv jejich hlavní vyslovený argument byl, že z toho neměla jejich komunita žádný tvůrčí prospěch), jako spíš to, že jiní za svoje fotografie dostali zaplaceno, zatímco oni nedostali kromě uvedení svého jména vůbec nic.

Mám dojem, že obecně většině přispěvatelů přispívajících do svobodné kultury spíše nevadí, že jejich díla jsou, aniž by z toho měli nárok na honorář, legálně využívána k mnoha účelům, kde placená díla buď využívána nejsou, nebo jsou využívána bez souhlasu autora, jen za tiché tolerance. Řadě z nich ale vadí, když jsou taková díla využívána spolu s díly klasické kultury způsoby, u kterých autoři děl klasické kultury honorář za dané použití dostanou, zatímco přispěvatelé svobodné kultury ne. To je také jeden z důvodů, proč mnoho autorů volí pro svoje originální díla licence s licenčním prvkem NC, čímž své dílo ze svobodné kultury vyčleňují.

Závist obecně není příliš účinná u děl, na kterých má daný přispěvatel jen malý vlastní podíl, protože v takových případech si je vědom, že s takovým dílem by v klasické kultuře nejspíš vůbec nebyl přijat, natož aby mohl získat nějaký honorář. V těchto případech může dokonce fungovat závist opačně – autoři klasické kultury mohou závidět vedoucím děl svobodné kultury, že mohou mixovat a volně používat díla různých přispěvatelů, aniž by jim za to musely platit honorář.

C.5 Právní a jiné hrozby

Silně demotivující je i jakákoliv právní hrozba, dokonce i nejasná a nezřetelná, protože taková vytváří chilling effect. Problém je, že takto funguje i iluzorní hrozba. Např. hrozba vysokého postihu za propagaci nacismu odradí od zveřejnění díla nejen ty, kdo by skutečně chtěli nacismus propagovat, ale také všechny ty, kteří si nejsou jistí, zda by tak to, co chtějí publikovat, nemohlo vyznít. A tak velké množství různorodých děl o nacismu, které by ve skutečnosti mohlo bez problému vyjít, není ani napsáno, protože se tvůrci preventivně bojí. Podobný vliv má i cenzura − už jen případná přítomnost cenzury způsobí, že někteří přispěvatelé ani nedokončí práci na dílech, která by ve skutečnosti danou cenzurou bez problémů prošla.

Podobně patent může na jednu stranu podpořit ochotu vynálezců svoje vynálezy zveřejňovat, ale současně může působit i opačně, protože pokud vynálezce není schopen snadno zjistit, zda svým vynálezem neporušuje nějaký již existující patent, může ho pouhý strach z toho, že se na to přijde, a ze související právní sankce od zveřejnění vynálezu odradit. (Totéž platí analogicky i u autorských děl, ale díky konstrukci autorského práva v mnohem menší míře.)

C.6 Nedostatek příležitostí, prostředků a schopností

Nedostatek příležitostí k tvorbě je druh demotivace velmi rozšířený mezi lidmi, kteří tvoří ve svém volném čase, a to z následujících důvodů:

  • Volného času má běžný člověk relativně málo.
  • Velmi snadno se může stát, že člověku ten čas zaberou jiné zájmy než tvůrčí práce.

S nedostatkem příležitostí k tvorbě také souvisí nedostatek příležitostí k získání vhodného ručitele (a bez ručitele se dílo příliš nerozšíří). A problémem může být i nedostupnost vhodné publikační platformy, např. díla záměrně pornografická chce jen málokterý poskytovatel na svém webu hostovat.

Podobným jevem je nedostatek prostředků, a to buď fyzických (např. malíř nemá plátno, na které by maloval), nebo techických (když má fotograf nekvalitní fotoaparát). Nejeden talentovaný grafik „zakrněl“ a nikdy nezačal tvořit, protože neměl peníze na profesionální grafický program, popř. talent mladého fotografa může zkazit, bude-li fotografovat jen tím nejlevnějším fotoaparátem. (V této oblasti se však situace mění a kvalitní programy a technické prostředky jsou čím dál dostupnější i amatérům.)

A posledním limitujícím a demotivujícím faktorem z této skupiny je nedostatek schopností. Ano, někdo je na tvorbu daného díla víc talentovaný a někdo méně. Pokud někomu tvorba nejde, může ho to motivovat, aby se víc snažil, ale pravděpodobnější je, že se raději bude věnovat něčemu, co mu půjde.

C.7 Zábrany a negativní vzory

Velký podíl na ochotě přispěvatele k tvůrčí práci má jeho sebehodnocení a jeho hodnocení sociálním okolím. Pokud jsou tyto druhy hodnocení nízké, může to člověka od pokusů o vlastní tvůrčí činnost odradit. Podobně účinkuje, když si člověk bere za vzor někoho, kdo netvoří, resp. se tvůrčí činnosti vyhýbá.

Ve svobodné kultuře má ovšem tento druh demotivace ještě další specifikum. Někteří lidé jsou ochotní šířit, mechanicky upravovat a remixovat díla druhých, která se jim líbí, ale nejsou přitom ochotní vkládat do nich vlastní příspěvek stejného druhu, protože jejich vlastní tvorba toho druhu jim připadne ve srovnání s tím, co používají, bezcenná a nekvalitní. (O těch, kteří jsou vyloženě líní, ani nemluvě.) Jsou to např. lidé, kteří jsou ochotní sestavit koláž ze snímků různých fotografů, ale nejsou ochotní se učit fotografovat a pořídit si i nějaký vlastní snímek, jehož část by se do koláže hodila. Nebo jsou ochotní vytvořit sestřih z různých filmů, ale nejsou ochotní se pokusit natočit (resp. naanimovat) nějaký použitelný kousek filmu sami.

Tyto zábrany se pak nepřímo negativně podílejí na kvalitě výsledku, protože staví tvůrce do role závislého parazita, který neumí tvořit od základů a nejen, že k vlastní tvorbě potřebuje výtvory jiných, ale především – těm výtvorům nerozumí a zpravidla není schopen je ani přizpůsobit k realizaci svého záměru. Takto tedy nejspíš vznikají špatní tvůrci.

C.8 Křivda

Některé křivdy mohou motivovat k vytváření nových děl (viz A.8), ale jiné od toho zase mohou odrazovat. Pokud je autorské právo některé vedoucí k dílům, které zveřejnila, soustavně porušováno a nedokáže se tomu bránit, může ji to znechutit natolik, že buď přestane tvořit, nebo alespoň přestane svoje díla zveřejňovat. (Alternativně je bude zveřejňovat s tak viditelným vodoznakem, že to až bude odrazovat.)

Problém je, že účinné vymáhání autorského práva je v současnosti velmi nákladné a zdlouhavé, zatímco jeho porušování je… ehm… no, prostě velmi levné a rychlé, což staví držitele autorského práva do značně nevýhodné pozice. A toto se bohužel týká všech odvětví kulturní produkce.

Vedoucí může připadat jako křivda např.:

  • Když s vedoucí vydavatel odmítne na vydání jejího díla spolupracovat a místo toho dílo upraví a vydá sám. (Tím totiž zpravidla znehodnotí původní záměr, který vedoucí s dílem měla.)
  • Když vydavatel bez úprav znovu publikuje dílo vydané jiným, konkurečním vydavatelem.

Motivace původců

Motivace původců není tak podstatná jako motivace přispěvatelů a vedoucích. Každý člověk totiž přemýšlí a dostává nápady bez nějakého mimořádného úsilí. Je třeba ho spíš motivovat, aby přemýšlel nad něčím určitým, protože díla, která jsou pouhým záznamem něčích myšlenek, jsou zajímavá jen za velmi omezených okolností.

D.1 Zvědavost a zájem

Dobrou, byť ne nejčastější, motivací k původcovství je prostý zájem o dané téma. Člověka téma zajímá, tak se mu věnuje, přemýšlí o něm a při té příležitosti ho napadají nápady. Pak už není problém si je zaznamenat a dát někomu ke zpracování v dílo.

D.2 Role přispěvatele

Velmi častou motivací je role přispěvatele. Přispěvatel totiž původce potřebuje, a když kolem sebe nemá nikoho, na kom by mohl parazitovat, nebo mu nápady těch lidí nestačí a nezná žádné osvědčené řešení, pravděpodobně ho to přinutí, aby nad tématem díla přemýšlel sám a na problémy, se kterými se při vytváření potýká, vymyslel nějaké svoje vlastní řešení. A tím se stane jedním z jeho původců.

D.3 Možnost seberealizace

Dalším (a významným) jevem, který může motivovat původce k jejich tvůrčí činnosti, je uspokojení jejich přirozené potřeby seberealizace. Vymýšlení nápadů při tvorbě díla přímo svádí k tomu, aby do nich člověk promítnul svoje postoje a osobnost, a možnost to udělat ho motivuje.

D.4 Peníze či vítězství

Původce lze motivovat např. soupeřením v soutěži nebo finanční či jinou odměnou. Této možnosti se běžně využívá v klasické kultuře, když nějaká instituce vypíše tvůrčí soutěž pro své čtenáře/diváky apod. Vítězné dílo pak daná instituce použije k vlastním účelům (obvykle komerčním) a původce (obvykle je současně přispěvatelem) za ně dostane finanční odměnu. Podobně někdy různá studia využívají techniky brainstormingu, kdy zaplatí skupině dobrovolníků, aby se sešla a pod kvalifikovaným vedením vymýšlela dobré nápady na určité téma.

D.5 Mezilidské vztahy

Původce může také motivovat, když je k tomu požádá někdo, s kým mají blízký vztah. Příkladem takové motivace bylo právě to, když se Karel Čapek zeptal Josefa Čapka na vhodné pojmenování robotů.

Motivace v odvětvích kulturní produkce

V klasické kultuře

Klasická kultura motivuje své vedoucí a přispěvatele především dvěma způsoby. Tím známějším je výplata honoráře či mzdy (A.2 a B.4). Na rozdíl od mezd, z honorářů se jen velmi malé procento osob skutečně uživí, honorář tedy obecně neslouží k živobytí autorů, ale spíš je má odradit od činů a prohlášení, která by mohla poškodit zájmy podnikatelů, kteří na jeho díle vydělávají. (Cokoliv, co by totiž snížilo zisky podnikatelů, by současně snížilo také autorův vlastní honorář.)

Méně se mluví o druhé hlavní motivaci, kterou je společenské postavení a moc (A.4 a A.5). Postavení autora, jak ho definuje klasická kultura, obnáší moc rozhodnout o tom, kdo a jak bude dané dílo moci používat, a autorův souhlas s něčím užitím je pak výrazem podpory. Autor může třeba dovolit užití díla v politické kampani jedné strany, ale současně ho zakázat straně druhé. Velikost a význam této moci závisí na významu díla ve společnosti, míře zájmu o jeho užití a částečně také na míře nahraditelnosti díla.4) V některých případech je dokonce moc držitelů autorských práv větší než politická moc konkrétního státu; např. Česká republika si jako stát v Evropské unii nemůže dovolit zakázat svým umělcům prodávat DVD s jejich hudbou do zahraničí, ale držitel práv k televiznímu přenosu fotbalového utkání jeho vysílání v zahraničí zakázat může. Taková je moc, kterou držitelům práv autorské právo dává.

V postklasické kultuře

Postklasická kultura (zejména její webová složka) motivuje své tvůrce (přispěvatele a vedoucí) především očekáváním odměny (A.1) a zábavou (B.8), méně se v ní uplatňuje také exhibicionismus (A.5) a očekávání společenského vzestupu (A.4). Sociální sítě a jiné podobně fungující služby odměňují konzumní aktivitu uživatelů pečlivě nadávkovaným zajímavým obsahem a jejich tvůrčí aktivitu (podobně pečlivě nadávkovaným) sociálním statutem, zpravidla ve formě různých počítadel, méně ve formě „titulů“, které beztak z nějakých počítadel vycházejí. To pak spolu se zájmem ostatních uživatelů dané služby/sítě vytváří silnou motivaci pro tvůrčí činnost.

Charakteristickou odlišností postklasické kultury oproti klasické je v oblasti motivace to, že v postklasické kultuře je člověk oceňován téměř výhradně jako vedoucí; znovupublikování obsahu od jiných přispěvatelů (téže služby) bez jejich explicitního souhlasu je jen málo postihováno, protože komerční zájmy dané platformy nijak nepoškozuje. (Např. YouTube je jedno, zda se díváte na video na kanále jeho přispěvatele, nebo na úplně jiném kanále, který to video prostě okopíroval. YouTube jde prostě jen o to, že jste na YouTube a díváte se na nějaké video.)

Existuje i část postklasické kultury, která se snaží uživatele motivovat přírůstkovou tvorbou (B.7) a zábavou (B.8). Vyznačuje se poskytováním extrémně jednoduchých a automatizovaných nástrojů, ve kterých lze velmi snadno dosáhnout malého množství působivých a zábavných efektů, např. vložit do své fotografie dinosaura. Použití těchto nástrojů i jejich výstupu je však zpravidla velmi silně licenčně omezeno, nejčastěji jen pro osobní použití, a jejich výstupy obvykle nejsou šířeny.

Ve svobodné kultuře

Svobodná kultura se staví do jasné opozice proti kultuře klasické, protože opovrhuje oběma jejími hlavními druhy motivace – peněžní odměnou (resp. živobytím) i společenským postavením a mocí.

Pokud jde o vedoucí, myslím, že ve svobodné kultuře je jejich hlavní motivací očekávání nějaké odměny, resp. zájmu ostatních (A.1). Vedoucích však naštěstí potřebuje svobodná kultura jen velmi málo, protože díla se může bez problému ujmout kdokoliv jiný než jeho původní přispěvatel. Mnohem víc jsou potřeba přispěvatelé a ty typicky motivuje především jejich osobní potřeba (B.1) nebo přírůstková tvorba (B.7), v menší míře také dobrosrdečnost či vděčnost (B.5).

Díky komerčním open source projektům se v oblasti svobodné kultury vyskytují také placení zaměstnanci, které motivuje jejich mzda (B.4). Firmám ale značně vadí copyleft, proto se v komerční sféře silně prosazují permisivní licence (např. BSD), které podporují stejnou měrou jak svobodnou kulturu, tak komerční sféru klasické kultury. Problémy copyleftu (zejména licence GPL) v institucích klasické kultury jsou velmi značné.5)

V poslední době však vzniká cosi, co se svobodné kultuře podobá, ale pravděpodobně jde o nový (tzn. čtvrtý) segment kulturní produkce. Jde o model, kdy je kultura poskytována jako služba. Tento model vůbec nepotřebuje ochranu autorským právem, protože kopírování nepoškozuje jeho obchodní modely. Jeho produkty jsou totiž použitelné jen jednorázově (podobně jako třeba noviny). Pravděpodobně do tohoto nového segmentu patří online streamování videa (bez ukládání), veřejný chat a některé cloudové služby. Protože jde ale o velice novou věc, nemám ještě jasnou představu, jak asi funguje, takže ji nyní nebudu rozvíjet.

Závěr

Existuje velké množství forem motivace vedoucích, přispěvatelů a původců v klasické, postklasické i svobodné kultuře. Zatímco klasická kultura je založena na výhradních licencích, restrikcích a zpoplatnění tvůrčích nástrojů i děl, které jí umožňují ekonomicky efektivně živit podnikatelům podřízené tvůrčí zaměstnance a příležitostně vyplácet drobný honorář i nezávislým či občasným tvůrcům, postklasická a svobodná kultura fungují jinak a zvládají vytvářet některá vysoce kvalitní díla bez nutnosti zpoplatnění.

To by mohlo svádět k představě, že všechna díla mohou vznikat bez nutnosti za něco platit. Jenže tak to nefunguje. Většina přispěvatelů a vedoucích by byla ochotna tvořit zdarma, ale jen ve svém volném čase, jen v omezené míře a jen to, co by samy tvořit chtěly. (Tzn. díla, k jejichž tvorbě je motivuje jejich osobní potřeba.) Taková díla už ve velké míře vznikají (z velké části jsou to fan fikce) a velká část z nich může málo kvalifikovaným lidem připadat zajímavá, nejsou však příliš užitečná a už vůbec ne kvalitní či prospěšná a za jejich úspěchem stojí spíš pečlivě vyladěné propagační systémy vydavatelů postklasické kultury (jejichž vyladění mimochodem stálo spoustu peněz) než kvalita či zajímavost samotných děl. Představitelé klasické kultury se mnohdy děsí, že by se takové ptákoviny mohly objevit na stránkách uznávaných knih.

Díla vznikající zdarma ve volném čase se podobají plevelu v tom, že i mezi nimi vznikají výjimečné skvosty, jsou však vzácné, takže celkově vztato je tato záplava mediálního a multimediálního obsahu v kulturní produkci vlastně jen totéž co plevel v zemědělské výrobě.

Navzdory tomu existují i jiné formy motivace, které jsou schopny motivovat přispěvatele ke kvalitní a užitečné tvorbě spíše než „jen k tvorbě“. Takovými druhy motivace jsou motivace osobní potřebou (B.1) a vlastním prospěchem ve společnosti (A.4). Vynikajících výsledků lze dosáhnout také pomocí přírůstkové tvorby (B.7). Myslím, že právě tyto druhy motivace stojí za vysokou kvalitou některých open source produktů, která u některých druhů děl překonává i konkurenční komerční projekty.

Euroamerická kultura získala světovou kulturní převahu především díky tomu, že umožnila obrovskému množství tvůrců, novinářů, programátorů, umělců a vědců dělat vklidu a kvalitně svoji práci bez starostí o živobytí, ale současně je efektivně tlačila k vysoké kvalitě, přínosu, použitelnosti a užitečnosti jejich výtvorů, zejména k tomu, aby byly použitelné i komerčně.

Problémem však je, že autorské právo, zvlášť po jeho expanzi do oblasti počítačových programů, které jsou mnohdy hůře nahraditelné a „moc autora“ je u nich o mnoho účinnější než např. u románu či sochy, se natolik zalíbilo podnikatelům, že přebujelo a začalo naopak začínající, drobné a nezávislé tvůrce všeho druhu utlačovat a perzekuovat, odrazovat hrozbami právních sankcí a dělat si monopol na názor „jak má vypadat správné dílo“. Nyní jsme dokonce svědky toho, jak se držitelé práv snaží získat fyzickou kontrolu nad majetkem svých zákazníků. 6) To je něco, co už nemá s motivací tvůrců zhola nic společného.

dalším článku této série se budu věnovat verzím děl, vzniku odnoží a konkurenci mezi různými distribucemi téhož díla.

Licenční informace

V článku byl použit mírně upravený úryvek z díla „Sociální zahálení“, jehož autory jsou wikipedisté TakešiJenda H. (Článek má autorů víc, ale obsah dalších autorů nebyl použit.) Úryvek byl použit na základě licence Creative Commons Attribution-ShareAlike 3.0 Unported, úpravy podléhají (stejně jako celý tento článek) licenci Creative Commons Uveďte autora–Zachovejte licenci 3.0 Česko.

1)
Existují však pokusy s modely typu software as a service, které by toho možná mohly dosáhnout.
2)
„In his initial declaration of the project and its purpose, he specifically cited as a motivation his opposition to being asked to agree to non-disclosure agreements and restrictive licenses which prohibited the free sharing of potentially profitable in-development software, a prohibition directly contrary to the traditional hacker ethic.“ z anglické Wikipedie.
4)
Např. ilustrační fotografie jsou typicky velmi dobře nahraditelné, proto je moc spojená s jejich poskytováním zcela minimální.
5)
Příkladem je kniha Linux Dokumentační projekt, která původně podléhala GPL; nakonec ale (pokud vím) nakladatelství nebylo schopno dodržet podmínky licence, protože k přípravě sazby používalo komerční program ukládající nastavení sazby v proprietárním formátu, zatímco GPL požaduje zveřejnění zdrojového kódu v otevřeném formátu.
6)
Viz trochu ukřičený článek v Pirátských listech.
motivace_a_demotivace.txt · Poslední úprava: 14. February 2019(06:04:15) autor: Singularis