Uživatelské nástroje

Nástroje pro tento web


rise_eldaron_oddech_pro_vyvolene

Říše Eldaron – oddech pro vyvolené

Metainformace k recenzi:

Zdroj knihy: vlastní výtisk, nakoupený v e-shopu na vlastní náklady.

Přečteno: knihu jsem přečetl/a jednou, od začátku do konce, a později znovu s mírným přeskakováním a vynecháním konce.

Spolupráce: ne (tato recenze vznikla z mé vlastní iniciativy a nebyla s ní spojena žádná smluvní spolupráce, závazek či příslib od osob spjatých s recenzovaným dílem).

Spoilery: ano (dle mého názoru tato recenze vyzrazuje rozuzlení zápletky či vyvrcholení díla).

SPOILER ALERT! Tato recenze odhaluje rozuzlení zápletky či vyvrcholení díla. Prostě už je taková. Pokud se s tím nedokážete smířit, nečtěte ji a najděte si jinou recenzi.

ŠVARC, Václav. Eldaron: Prsten osudu. Týn nad Vltavou: Nová Forma, 2017. ISBN 978-80-7453-817-9.

Žlutá obálka s kulatým zlatým prstenem neskrývá jednu z mnoha parodií na Pána prstenů, jak by se mohlo zdát, ale jeden relativně zdařilý literární pokus o fantasy román, který může nejednomu čtenáři zpříjemnit náročný den a možná i zvýšit sebevědomí. Jeho autorem je (alespoň mně) dosud zcela neznámý Václav Švarc, který nejspíš neznámým zůstane. Bylo by však škoda, kdyby stejně dopadla i tato jeho publikace.

Román vypráví příběh mladého teenagera-muže Tomáše Modrého, který vyrostl jako sirotek v dětském domově v Mostě a ze všeho nejraději čte fantasy. A jednou se stane, že najde kouzelný prsten a potká podezřele se chovajícího ježka, kterého následuje, a tak se dostane do „pohádkové“ říše Eldaron, kde se od elfů dozví, že je jedním z pěti vyvolených a jeho otcem je krutý eldaronský král Augustus a právě Tomášovi je proroctvím dáno se s tímto tyranem utkat. Už v tomto začátku jste mohli poznat Hobita (náhodou nalezený kouzelný prsten), Alenku v říši divů (následování neobvykle se chovajícího zvířete, které vede do pohádkové říše), Hvězdné války (mladý kluk na straně dobra proti svému krutému otci) a Pána prstenů („Eldar“ je tam označení většiny elfů). Celý příběh je vlastně sestavený z povědomých nápadů či detailů právě z těch populárních příběhů, které mladý Tomáš (zkráceně Tom) tak rád čte, a přesto je nový, jedinečný a zajímavý.1)

První, co vás upoutá, když se do knihy začtete, bude nejspíš spisovatelův osobitý, místy až roztomile neohrabaný styl, které je ale systematicky dodržován, nikde není na úkor srozumitelnosti, a když si na něj zvyknete, působí pak humorně odlehčujícím efektem, např.:

„Celou dobu vás poslouchala tahle malá bestie, promiňte, veličenstvo! Mám pro vás důležité informace!“ vtrhl bez vyzvání do místnosti tmavovlasý vlkodlak Katanius a za límec držel princeznu Veroniku, která do chvíle, než ji tam Katanius našel při svém návratu, poslouchala za dveřmi.2)

Nebo také:

Dobré ráno, Tome. Na židli máš připravené oblečení, které je v našem světě obvyklejší, na rozdíl od nezvyklého odění, v němž jsi přišel. Až se převlékneš, stačí projít zrcadlem a pak už můžeš přijít do kuchyně. Čekáme na tebe se snídaní. G. D. Snicket.3)

V textu se občas vyskytují gramatické chyby, převážně prohozené i a y. Není to ale tak často, aby to bylo otravné, místy to dokonce pobaví, např. v tomto úryvku, kde to působí až jako snaha o genderové zrovnoprávnění:

Cesta utíkala ten den docela rychle. Během cesty po poly jednou sesedli, aby se najedly, a hned zase vyrazili na cestu. Den uběhl jak nic a začalo se smrákat.4)

Horší je to v několika posledních kapitolách, kterým zřejmě nebylo věnováno tolik pozornosti, takže se tam vyskytují i zřejmé překlepy a na jedné stránce je „kriptex“, zatímco o dvě stránky dál „kryptex“.

Text je členěn do většího množství spíše krátkých, ale dějově uzavřených kapitol. Příběh plyne klidně, ale nenudí. Neustále se něco děje a žádná stránka není vyplýtvána zbytečně. (Pokud vás tedy zajímá kompletní charakteristika všech členů posádky pirátské lodi.)5) Příběhy nejsou napínavé ani stresující, takže si při čtení skvěle odpočinete a na straně dobra i zla je v nich plno zajímavých, z velké části povědomých, postav. A dojde i na hádanky v jeskyni… Většina ostatních fantasy dobrodružství mi připadne hrozně stresujících, když je prožíváte s jejich hrdiny. Eldaron takový není, říše Eldaron je zkrátka „oddech pro vyvolené“.

Kapitoly jsou stručné a přímé, nezabíhají do detailů a neobsahují žádné samoúčelné peripetie či zvraty, kterých jsou jiné fantasy příběhy plné. Příběhu nechybí jednoduchá, ale plnohodnotná a dobře zvládnutá heterosexuální (lidsko-elfská) romantická linie Tomáše s elfem (elfkou) Phoebe. Text se až na výjimky vyhýbá násilí, konfliktům či líčení složitějších emocí, takže je vhodný i pro velmi mladé čtenáře, kteří se ještě pořádně nevyznají ani ve vlastních emocích, natož v cizích.

Klíčem k tomu, aby mohl být příběh bez peripetií, napětí a násilí zajímavý a jemně dobrodružný, jsou proroctví vyslovovaná vědmami, která v příběhu hrají klíčovou roli. (A ta hlavní vědma, mimochodem, velmi připomíná jednu postavu z Matrixu.) Samotní hrdinové, jakkoliv vyvolení, jsou totiž poměrně bezradní a nezodpovědní a potřebují někoho, kdo jim řekne, co mají dělat, což vědmy svými proroctvími naprosto doslova plní. (Hrdinové mají dokonce v proroctvích předepsaný i sex!) Nelze se zbavit dojmu, že vědmy celý děj v podstatě ovládají – řeknou hrdinům, co mají udělat a co je čeká za odměnu, a hrdinové to udělají a dostanou slíbenou odměnu. A číst o tom je tak dojemné!

Románu bych chtěl/a vyčíst dva nedostatky. Jedním je určitá nekonzistence v případě Krvavého mága; zprvu je líčen jako někdo prakticky nepřemožitelný (přičemž takových postav je v knize víc) a vzápětí se čtenáři dozvídají, že je tu někdo jiný, zdaleka ne tak nepřemožitelný, kdo může Krvavého mága porazit, kdy se mu zachce, a považuje ho za svého služebníka. To nedává moc velký smysl a tu kapitolu by to chtělo přeformulovat.

Druhým závažným nedostatkem je pokažené vyvrcholení. Ačkoliv se celý příběh schyluje k osudovému střetu Tomáše s jeho otcem, krutým tyranským vlkodlačím králem, zakončení knihy tuto dějovou linii úplně pokazí, protože je zjeveno pokračování úvodního proroctví, o kterém od samotného počátku všichni věděli…, tedy až na samotného Toma a tomu to nikdo nesměl říct. A tohle pokračování mu zabrání se s Augustem střetnout. Logika a poutavost celé knihy je víceméně postavená na přímočarosti a plnění předpokladů vyplývajících z proroctví a takovýto nečekaný zvrat do takto postaveného příběhu nezapadá a může znechutit množství čtenářů, kteří už odpočítávají stránky do konce a těší se na očekávané vyvrcholení.

Místo slušného rozuzlení nabízí kniha jen pseudozávěr v duchu předchozího příběhu: Když se Tomáš dozví, že se s Augustem nemůže střetnout, vklidu se vrátí do tábora Rebelantů, a zatímco Augustus plení, vyvražďuje a znásilňuje jednu vesnici svých poddaných za druhou, Tom si vklidu žije s Phoebe jako by nic, dokud nepřijde další proroctví, které skupinu vyvolených rozdělí a rozešle vstříc dalším questům (ehm… vlastně dobrodružstvím).

Autor v několika posledních kapitolách (zejména v těch, kde je nejvíc překlepů) velmi zřetelně naznačuje, že příběh bude pokračovat. Nevím, jak moc tomu mám věřit, ale pokud na tom skutečně pracuje, fandím mu; ještě tam chybí přinejmenším draci. (V mezičase by ale asi měl dodělat webové stránky, protože ty stávající mu čtenáře svou nedodělaností spíš odradí než přitáhnou – pokud jsou vůbec jeho, není tam ani podepsaný a zmíněný kontaktní formulář chybí.)

Po grafické stránce je na knize zajímavá především obálka, která vyobrazením prstenu evokuje spojitost s Pánem prstenů. Na obálce použité písmo se ale k žánru knihy vůbec nehodí a celkový dojem zase kazí. Uvnitř knihy žádná grafika není. Sazba je sice amatérská (zarovnání do bloku, ale chybí dělení slov a na konci řádku se někdy ocinou neslabičné předložky), ale dobře čitelná (zvlášť nadpisy kapitol jsou hezčí než kdejaké profesionální).

Kniha Eldaron: Prsten osudu není typická kniha svého žánru, ale mně se líbí, protože obsahuje spoustu skvělých a populárních nápadů ze světově populárních fantasy děl a navíc nabízí něco, co těmto mainstreamovým superpopulárním dílům převážně chybí – stručnost, maskulinní přímočarost a útulnou jistotu odměny za poslušnost. Bohužel jí však chybí pořádné vyvrcholení, takže ji mohu doporučit jen lidem, kteří se bez něj obejdou (nebo si napíšou vlastní…), ale přes tyto dílčí nedostatky si myslím, že jde o tak výjimečnou knihu, že některým čtenářům opravdu stojí za přečtení.

Odkazy

1)
Jediný detail, který mi připadl naprosto nepovědomý, byl Bokwus. Neznám nic, co by se tomuto „kříženci vodníka a dryády“ podobalo, ale možná jsem jen málo sečtělý/á.
2)
Str. 18.
3)
Str. 20.
4)
Str. 96.
5)
Pokud ne, z kapitoly „Divoký Orkán“ přečtěte jen první tři odstavce a zbytek přeskočte.
rise_eldaron_oddech_pro_vyvolene.txt · Poslední úprava: 21. July 2018(13:54:25) autor: Singularis