Následuje podrobné pojednání o eichlerské češtině ve srovnání se spisovnou češtinou. Vzhledem k tomu, že je poměrně dlouhé, doporučuji si jej vytisknout.

E.1 Úvod

Eichlerská čeština (dále jen eichlerština) je větev českého jazyka, která byla v roce 1993 oddělena od tehdejší spisovné češtiny, aby se stala úředním a především národním jazykem obyvatel nově vzniklé Eichlerské dopravně demokratické republiky. Na rozdíl od české češtiny (dále jen čeština) je eichlerština preskriptivní (předepsaný autoritou) jazyk, kodifikovaný eichlerským ministerstvem lingvistiky a společensky považovaný za závazný. Nevznikla přirozeným vývojem, ale pravidelným vydáváním reforem, sledujících dané politické cíle.

Scénáře seriálu Ester Krejčí jsou psány eichlerštinou podle kodifikace z 1. ledna 2010. V tomto dodatku se pokusím vyložit rozdíly mezi ní a češtinou. Můj výklad nebude možná fakticky zcela přesný, protože nejsem profesionální jazykovědec, konstrukci eichlerštiny objevuji postupně a moje znalosti o ní pravděpodobně nejsou úplné, ačkoliv pro aktivní používání jazyka určitě stačí. Reformy uskutečněné v letech 1993 až 2010 lze rozdělit do tří skupin:

• Snaha o genderovou neutralitu jazyka, tedy omezení implicitního vyjadřování genderu¹ v názvech osob a umožnění rozbíjení diskriminace podle přirozeného rodu používáním názvů různých tříd (mluvnických rodů) k pojmenovávání téhož člověka tam, kde to nesnižuje srozumitelnost promluvy. (E.2 až E.6)
• Snaha o vyrovnání veškerých společensko-jazykových nespravedlností mezi muži a ženami, zvláště pokud jde o rodná jména a příjmení (E.7 až E.11), a dále mezi lidmi různých sexuálních orientací (některé odlišnosti ve slovní zásobě v E.14).
• Snaha o usnadnění používání jazyka. Do této skupiny patří např. zrušení původních mužských tvarů přechodníku přítomného (E.12), zuniverzálnění ženských tvarů přechodníků či reforma pravopisu velkých písmen (E.15). Lze sem zařadit i všeobecné vykání (E.13), přestože jeho prospěšnost v tomto ohledu je diskutabilní² .

Vysvětlivky

substantivum, subst.

podstatné jméno

singulár, sg.

jednotné číslo

plurál, pl.

množné číslo

nominativ, nom.

1. pád

sufix

přípona (obvykle koncovka)

kongruence

mluvnická shoda (např. přísudku s podmětem)

vz.

vzor

(!)

chyba / příklad chyby

E.2 Jmenná třída

Gramatický rod se v eichlerštině nazývá třídou. Substantiva se dělí na jména třídy lesklé (odpovídá ženskému rodu), matné (odpovídá mužskému rodu) a střední (odpovídá střednímu rodu). Třída jmen matných se dále dělí na podtřídy měkkou (odpovídá rodu mužskému životnému) a tvrdou (odpovídá rodu mužskému neživotnému). Toto přejmenování pojmů je symbolickým vyjádřením skutečnosti, že v eichlerštině se již nadále nepočítá s vyjadřováním pohlaví či životnosti pomocí této mluvnické kategorie. Jmenná třída je tedy v eichlerštině méně významná než rod v češtině. Základní vzory substantiv jednotlivých tříd jsou uvedeny v následující tabulce:

E.3 Názvy osob a zvířat

V češtině názvy osob často označují pouze osoby jednoho genderu, přičemž tento požadavek je součástí jejich významu, a stává se tak potenciálním zdrojem symbolické diskriminace. Taková substantiva se nazývají příznaková; vedle toho existují substantiva bezpříznaková (např. osoba, člověk, oběť, jedináček), která mohou označovat osoby každého genderu. Obdobné rozlišování v češtině existuje i u názvů zvířat tam, kde to mělo pro člověka historicky smysl.

Názvy osob a zvířat v eichlerštině lze rozdělit do čtyř hlavních skupin:

1. Jednotlivá nepříznaková substantiva.
2. Dvojice nepříznakových synonym lišících se třídou.
3. Dvojice příznakových substantiv rozlišených třídou.
4. Jednotlivá příznaková substantiva.

Vzor (a tedy i třídu) téměř nikdy nelze odvodit z významu jednotlivých substantiv, takže se jej musí uživatel jazyka naučit spolu s významem. Skloňování se pak neliší od češtiny.

Jednotivá nepříznaková substantiva

V eichlerštině patří většina názvů osob do této kategorie. Tato substantiva jsou lesklá (blondýna, osoba), matná měkká (učitel, prodavač) i střední (páže, dítě); nepřechýlená (chůva, expert) i (méně často) vzniklá přechýlením (uklízečka, prostitutka). V případě, že v češtině je takové substantivum členem dvojice základní/přechýlené (např. ministr/ministryně), druhé substantivum z dvojice se v ei­chler­štině buď nepoužívá, nebo má jiný význam (např. sekretářka je člověk, zatímco sekretář je druh nábytku). Často se tyto dvojice používají k odlišení osob od věcí či vlastností: uklízeč je stroj, zatímco uklízečka osoba; míchač je osoba, zatímco míchačka je stroj; fyzik je osoba, zatímco fyzička je hovorové označení pro fyzickou kondici; model je neživá věc, zatímco modelka je osoba; chemik je osoba, zatímco chemička je hovorové označení chemické továrny; vrstevník je osoba, zatímco vrstevnice je čára na mapě. Z uvedených příkladů je zřejmé, že pro vztah tříd lesklé a matné k životnosti není žádné pravidlo.

Do skupiny „jednotlivých nepříznakových substantiv“ patří zvláště všechna zpodstatnělá přídavná jména měkká (podle vzoru jarní), která jsou vždy lesklá (matné a střední tvary těchto přídavných jmen se nikdy nepoužívají jako zpodstatnělé); cestující, duchovní, kočí, komoří, krejčí, náhončí, ostatní, pokladní, pracující, průvodčí, předsedající, rozhodčí, strojvedoucí, účetní, věřící, výběrčí, výpravčí, vyučující. Často se chybuje u jmen pracující či ostatní; správně je „Ostatní pracovaly.“ (Ale např. „Ostatní lidé pracovali,“ protože zde ostatní není zpodstatnělé.)

V eichlerštině se nepoužívají přechýlená jména konatelská se sufixem -istka (např. feministka, rusistka, houslistka apod.).

Dvojice nepříznakových synonym lišících se třídou

Tato substantiva jsou obdobou kolísání rodu u některých substantiv v češtině (ten řádek/ta řádka, ta okurka/ten okurek, ten esej/ta esej). Zvláště k nim patří všechna tvrdá zpodstatnělá přídavná jména podle vzoru mladý, např. známý/známá, strážný/strážná.

Dále jsou to dvojice, u kterých se ministerstvo lingvistiky nerozhodlo jedno ze substantiv zakázat, např.: to rukojmí/ta rukojmí³ , to hrabě/ta hraběnka⁴ , bůh/bohyně, vdova/vdovec, věštkyně/věštec, tanečnice/tanečník.

Dvojice příznakových substantiv rozlišených třídou

Jde především o:

• Dvojice substantiv pojmenovávající členy rodiny či královské/císařské rodiny podle příbuzenských vztahů (bratr/sestra, syn/dcera, babička/dědeček, strýc/te­ta, král/královna, císařovna/císař, princezna/princ, tchán/tchýně). Výjimkou jsou následující bezpříznaková označení: (ta) dáda, (to) dítě, (ten) partner, (ten) rodič, (to) dvojče/trojče, (ten) sourozenec, (to) vnouče, (ten) potomek, (ten) předek, (ten) zrozenec.
• Dvojice jako žena/muž, gay/lesba, hetera/heterec, dívka/hoch, samec/samice, ta choť/ten choť.
• Názvy samců/samic některých zvířat (hřebec/kobyla, kráva/býk, ko­hout/sle­pi­ce).
• V překladech se někdy vyskytují archaická oslovení pane a paní, protože eichlerština pro ně nemá ekvivalent. (Paní Bovaryová)

Z historických důvodů jsou substantiva označující pouze ženy zpravidla třídy lesklé a substantiva označující pouze muže třídy matné měkké. Vzhledem k tomu, že většina nových názvů osob je bezpříznaková, nelze očekávat do budoucna změnu.

Jednotlivá příznaková substantiva

Tato jsou v eichlerštině zastoupena pouze názvy zvířat (kocour, fena, žabák, lišák, kobyla). Stejně jako u příznakových dvojic je zde omezení na určité pohlaví vázáno na význam slova, takže v přeneseném či netradičním významu jsou bezpříznaková, např. Ta dívka je ale lišák!

E.4 Shoda přísudku s podmětem

Shoda přísudku s podmětem je v eichlerštině vždy mluvnická (řídí se tvarem pod­mě­to­vého jména). Shoda podle smyslu je vyloučena.

Je-li podmět kvantitativně upřesněn určitou základní číslovkou od pěti výše v jednotném čísle (např. sedm karafiátů, tisíc osob) nebo neurčitou číslovkou, která nemá charakter podstatného či přídavného jména (např. několik králíků, tolik much), je dovoleno tento podmět navenek považovat za substantivum singuláru střední třídy. Např. „Tisíc osob se shromáždilo.“, „Nevídaných pět set studentů se po výletu cítilo odpočato.“.

Následující souvětí jsou chybná: Davy vtrhly na stadion, aby viděli(!) zápas. (Má být viděly.) Mnoho lidí by to rádo vědělo, aby se na to mohli(!) připravit. (Má být mohlo.)

Neznámé označení

V případech, kdy není z kontextu zřejmé jméno, podle něhož by se shoda měla řídit, je nutné nějaké doplnit (často bývá nevyjádřené). Obvykle se uvažuje některý z názvů člověk, lidé, osoba a osoby, např. „Ony to udělaly,“ řekl a ukázal na skupinu lidí. V uvedeném případě se implicitně uvažuje shoda s názvem osoby („Osoby to udělaly.“) a shoda s názvem člověk pro mluvčí, která větu řekne a následně ukáže na osoby, o kterých mluví.

Složené označení

Označujeme-li někoho či něco víceslovným pojmenováním slo­že­ným z obecného a vlastního jména, řídí se shoda (kongruence) přednostně podle třídy a čísla vlastního jména. Totéž pravidlo také platí pro volbu osobního zájména, kterým budeme na danou osobu či věc nadále odkazovat: Učitel Novotná se připravila. Dělala to před každou hodinou. / Poslanec Teseraktová vystoupila k řečnickému pultu pečlivě připravena. / Dejte to mé koleze Novotnému. On by si s tím mohl poradit. / Na pódium vystoupila hudební skupina Plavci. (Oni) Hráli celé dvě hodiny. / To řekl moje kolega Novotný. / Profesore Merlinová, mohla byste mi poradit? Různé přívlastky ovšem často rozvíjejí obecné jméno místo vlastního, a proto se shodují s ním a ne s označením jako celkem: moje kolega Novotný, nedochvilný profesor Nováková. Totéž platí pro ukazovací zájména: Ten student Zlomilová mě naštvala; čekal jsem na ni hodinu a ona nepřišla!

Nevyjádřené vlastní jméno

V eichlerštině může někdy vlastní jméno řídit shodu i v případě, že je v dané větě nevyjádřené, nebo dokonce z kontextu není vůbec známo. Výsledné věty pak mohou zdánlivě připomínat shodu podle smyslu: Učitel se připravila. Dělala to před každou hodinou. / Poslanec vystoupila k řečnickému pultu pečlivě připravena. / Dejte to mé koleze. On by si s tím mohl poradit. / Na pódium vystoupila hudební skupina. Hráli celé dvě hodiny. / To řekl moje kolega. / Profesore, mohla byste mi poradit? Tato možnost skutečně vznikla jako náhrada shody podle smyslu – třída vlastního jména zde plní úlohu „přirozené třídy“ označovaného objektu a kongruence se uvažuje, jako by podmětem bylo nevyjádřené vlastní jméno a vyjádřené obecné označení na místě podmětu se považuje za jeho přívlastek. Tato konstrukce ovšem v některých případech snižuje srozumitelnost promluv, takže se doporučuje ji používat opatrně a vyhýbat se jí v kontextu, kde by mohla vést k nedorozumění.

Přechod k novému označení

V praxi mluvčí označovanou osobu či věc nazývá postupně různými jmény (student Nová, ten student, moje dvojče). Při každém (vyjádřeném) nazvání se mluvčí může rozhodnout, zda bude shodu v následujících větách řídit podle původního označení (Moje dvojče mi zlomilo pravítko. To by mi ten student měl zaplatit. Ale ono to nechtělo udělat.), nebo označením novým (Moje dvojče mi zlomilo pravítko. To by mi ten student měl zaplatit. Ale on to nechtěl udělat.). Pokud se ovšem mluvčí rozhodne přejít k řízení shody novým označením, nemůže se již k předchozímu označení (bez jeho znovuuvedení) vrátit, následující promluva je tedy chybná: Moje dvojče mi zlomilo pravítko. To by mi ten student měl zaplatit. Ale on to nechtěl udělat. Kdyby jen vědělo(!), jak trpím. Z volnosti mluvčí, zda se bude řídít předchozím, či novým označením existují dvě výjimky:

• Pokud bylo předchozí pojmenování obecné (tj. bez vlastního jména, např. moje dvojče) a nové pojmenování je vlastní (např. student Nová), je přechod na nové označení povinný: Moje dvojče mi zlomilo pravítko. To by mi student Nová měla zaplatit. Ale ona to nechtěla udělat.
• Pokud je pojmenování podmětu neznámé (tzn. když ještě vůbec nebylo řečeno, o kom se mluví), je přechod na nové označení povinný vždy: „Sledoval mě už od zastávky. Lepil se na mě, málem jsem cítila jeho dech. Tato tajuplná osoba mě plnila hrůzou. Chtěla mě snad zabít?“

Kongruence ve větě

Je-li ve větě vyjádřený podmět (a nejde-li o případ shody s nevyjádřeným vlastním jménem), řídí se kongruence v rámci dané věty jím, a to i v případě, že mluvčí na shodu podle daného označení nepřechází a v dalších větách již bude používat shodu s předchozím označením: „Uklízečka Krákavá si myslela, že mě nachytala. Ale to se ten hlupák spletl! Měla použít něco chytřejšího.“

E.5 Shoda přísudku s vícenásobným podmětem

V eichlerštině (v roce 2010) šlo shodu přísudku s vícenásobným podmětem řídit čtyřmi způsoby:

1. Podle nejbližšího členu podmětu jako by byl v množném čísle. V kočárku ležely dítě a skřítek. (Shoda podle subst. děti.) Dítě a skřítek leželi v kočárku. (Shoda podle subst. skřítkové.) Skřítek a děvčata ležela na louce. (Shoda podle subst. děvčata.)
2. Pokud podmět stojí ve větě za přísudkem nebo je tvořen souřadným spojením abstraktních substantiv téže třídy a jednotného čísla, lze shodu řídit podle nejbližšího členu podmětu i s jeho číslem. V kočárku leželo dítě a skřítek. (Shoda podle subst. dítě.) Přemýšlení a hloubání mě nebavilo. (Shoda podle subst. hloubání.)
3. Podle třídy matné měkké a čísla množného. V kočárku leželi dítě a panenka. Dítě a panenka leželi v kočárku. Přemýšlení a hloubání mě nebavili.
4. Podle hierarchie tříd jako v češtině: třída matná měkká má vyšší prioritu než ostatní, třída střední má naopak nižší prioritu než ostatní. V kočárku leželi dítě a skřítek. Jezera, pes a šelmy byli spatřeni. Dívka a jezero byly spolu. Knížata a pážata přestala existovat.

Od roku 2012 je třetí způsob zakázán a čtvrtý se považuje za zastaralý. Nadale se mají používat pouze první a druhý způsob.

E.6 Oprava třídy oslovení

Zájménu já přisuzuje mluvčí třídu podle jména (přednostně vlastního), které v daném kontextu používá (Může např. doma používat přezdívku jedné třídy a v zaměstnání přezdívku jiné třídy.), a jako osoba této třídy má být oslovována. Protože však jméno, které používá, nebývá zjevné, a ani když je známé, není obvykle možné z něj spolehlivě určit třídu (ten Hromada, nebo ta Hromada?), stává se běžně, že člověk osloví druhého špatnou třídou. V takovém případě je třeba chybné oslovení opravit. (Toto je spíš otázka společenského chování než jazyka, ale výklad o ní umožňuje lépe si představit, jak mluvčí v praxi jazyk používají.)

Oprava se provede tak, že z chybného oslovení se vezme příslušné slovo (ze jmenného přísudku se sponou se přednostně vybírá sponové sloveso) a vysloví se se silným důrazem na koncovou slabiku. Je-li opravována otázka, tato oprava se nepočítá jako odpověď na ni; že jde o opravu se pozná podle rozdílného sufixu. Příklad:

„Byla jste svému partnerovi nevěrná?“ zeptal se A.

„Byl! Nebyl,“ odpověděl B.

V uvedeném příkladu znamená „Byl!“ opravu oslovení a „Nebyl“ je odpověď na otázku.

E.7 Jména

Občanské jméno (tzv. celé jméno) se v EDDR skládá z jednoho či více rodných jmen, což jsou osobní jména volená typicky rodiči před porodem, a jednoho či více příjmení, což jsou skupinová jména pro pojmenování příslušníků rodiny či alespoň partnerství, obvykle zděděná po obou rodičích, méně často po jednom z nich. Existuje mnoho dalších způsobů, jak rodné jméno či příjmení získat; tento výklad se ovšem bude věnovat pouze jazykové stránce věci.

Rodná jména v EDDR podléhají kodifikaci, tzn. nelze si vymyslet jakékoliv slovo, ale je třeba zvolit některé z příslušného seznamu. Rodná jména se dělí na mužská (vyhrazená osobám mužského pohlaví), ženská (vyhrazená osobám ženského pohlaví) a obourodá (přístupná všem osobám bez rozdílu). Obourodých jmen postupně přibývá; dlouhodobým cílem je, aby byla obourodá (a tedy přístupná všem bez rozdílu) všechna jména (i např. Radek či Veronika), ale taková reforma by neodpovídala intuitivnímu pojetí většiny uživatelů jazyka, takže ministerstvo lingvistiky přidává obourodá jména postupně, přednostně ty, u kterých bylo zjištěno či se předpokládá nejsnažší přijetí. K 1. lednu 2010 byla obourodými jména Alva, Atila, Béla, Ezra, Jindra, Kim, Milota, Nikita, Nikola, Sáva a René. Od 1. ledna 2011 k nim pak přibyla ještě Abigail, Birgit, Dagmar, Doris, Ester, Gudrun, Iris, Karin, Karmen, Katrin, Manon, Miriam, Nikol, Ráchel a Skarlet.

Podle matričního zákona musejí být všechna rodná jména a příjmení občanů mužského pohlaví třídy matné měkké a všechna rodná jména a příjmení občanů ženského pohlaví třídy lesklé. (Proto většina příjmení existuje v obou těchto třídách (ten Svoboda/ta Svoboda), výjimkou jsou příjmení podle vzorů Nováková, Novákový, Novotná a Novotný. Příjmení podle vzorů Nováková a Novotná jsou pouze ženská a příjmení podle vzorů Novákový a Novotný pouze mužská. Od ledna 2014 je možno registrovat i osoby neurčitého pohlaví; jejich rodná jména a příjmení jsou v obou těchto třídách, v praxi mezi nimi lze volně přecházet. (Dejte to Nikole Svobodě. / Dejte to Nikolovi Svobodovi.) Při jakékoliv úřední komunikaci (zejména s úřady) je občan povinen užívat své občanské jméno, a tedy i akceptovat oslovení odpovídající třídy.

E.8 Relace koherence příjmení a rodných jmen

Relace koherence na množině příjmení byla zavedena jako formalizace vymezující „příbuzná“ příjmení jako Svoboda a Svobodová od sice podobných, ale „nepříbuzných“ příjmení jako Novotný a Nový. Hlavním účelem je, aby bylo možno více osob s různými, ale navzájem koherentními příjmeními nazvat společným označením – např. místo Novotný a Novotná můžeme říct (ti) Novotní, nebo (ty) Novotné.

Samotná relace koherence příjmení je reflexivní (každé příjmení je koherentní samo se sebou) a symetrická (příjmení jsou koherentní vždy navzájem), ale není tranzitivní.

Abychom mohli relaci koherence příjmení definovat, musíme nejprve rozdělit příjmení k devíti vzorům patřícím do čtyř tříd:

1. třída zahrnuje vzory Novák, Novákový, Nováková a Nováků.

2. třída zahrnuje vzory Novotný, Novotná a Novotných.

3. třída zahrnuje vzor Kočí.

4. třída zahrnuje vzor Nosferatu.

Ke vzoru Novák náleží:

1. všechna sklonná příjmení s prázdným koncovým sufixem v nominativu (Masaryk, Beneš, Konrád, ...);
2. všechna nesklonná příjmení končící souhláskou (např. ženská příjmení Novák, Xorlan apod.); pozor: např. ženské příjmení Hromada se skloňuje podle vzoru pára – bez Hromady, ke Hromadě, ...;
3. všechna příjmení s neprázdným koncovým sufixem jiným než -ů, kromě těch, která jsou skloňována podle vzoru přídavných jmen jako např. Pavarotti (bez Pavarottiho) (Hromada, Dítě, Moře, Bimbo)

Ke vzoru Novákový náleží příjmení skloňovaná podle vzoru mladý a končící v nominativu sufixem -ový.

Ke vzoru Nováková náleží příjmení skloňovaná podle vzoru mladý a končící v nominativu sufixem -ová.

Ke vzoru Nováků náleží všechna příjmení s koncovým sufixem -ů (to nezahrnuje nesklonná cizí příjmení shodou okolností končící písmenem ů).

Ke vzoru Novotný náleží příjmení matné třídy skloňovaná podle vzoru mladý a nekončící v prvním pádě -ový nebo -ých.

Ke vzoru Novotná náleží příjmení lesklé třídy skloňovaná podle vzoru mladý a nekončící v prvním pádě -ová nebo -ých.

Ke vzoru Novotných náleží všechna příjmení skloňovaná podle vzoru mladý a končící v nominativu sufixem -ých.

Ke vzoru Kočí náleží všechna příjmení skloňovaná podle vzoru jarní. (Krejčí, Kočí, Rozhodčí)

Ke vzoru Nosferatu náleží nesklonná příjmení zakončená samohláskou.

Už zbývá definovat jen jeden pojem. Koherenční základ je posloupnost písmen, která vznikne odtržením sufixu podle výše uvedené tabulky od 2. pádu singuláru daného příjmení. Nyní můžeme definovat relaci koherence příjmení následujícím postupem:

1. Pokud příjmení A a B náležejí ke vzorům různých tříd (např. Novák a Kočí), nejsou koherentní.
2. Jinak pokud se A a B shodují v nominativu, jsou koherentní.
3. Jinak pokud jsou A a B příjmení podle téhož vzoru, nejsou koherentní.
4. Jinak pokud mají A a B shodný koherenční základ, jsou koherentní.
5. Jinak A a B nejsou koherentní.

Od koherentních příjmení můžeme vytvořit množné číslo pro společné pojmenování osob s těmito příjmeními podle následujících pravidel:

1. Výsledný tvar může mít třídu kteréhokoliv z příjmení (tzn. jsou-li všechna příjmení jedné třídy, bude ji mít i výsledek, jinak může mít výsledek třídu matnou měkkou, nebo lesklou bez rozdílu významu)⁵ .
2. Jsou-li všechna příjmení podle jednoho vzoru (případně jen podle vzorů Novákový a Nováková), utvoří se od nich přímo množné číslo.
3. Náleží-li alespoň jedno příjmení ke vzoru Nováků (Novotných), je výsledek tvaru Nováků (Novotných);
4. Jinak náleží-li alespoň jedno z příjmení ke vzoru Novák a alespoň jedno další ke vzoru Novákový nebo Nováková, je výsledek tvaru Novákovy (lesklý), nebo Novákovi (matný).

Relace koherence rodných jmen je mnohem jednodušší. Dvě rodná jména jsou koherentní, právě když se shodují v nominativu singuláru (např. ten Nikola a ta Nikola, ale už ne ta Nikola a ta Nikol).

E.9 Přejímání příjmení

Při uzavírání partnerství je často třeba, aby jeden z partnerů přejal příjmení toho druhého (případně oba navzájem). Přejaté příjmení se připojí na konec jeho celého jména, tzn. za všechna jeho stávající příjmení. Přitom se odděluje mezerou (ne spojovníkem) a zůstává samostatným příjmením (nestává se součástí předchozího). Jde-li o příjmení podle vzoru první nebo druhé třídy (pro přehled těchto tříd viz začátek sekce E.8), může si přijímající vybrat, zda příjme příjmení v původním tvaru, nebo podle jiného vzoru téže třídy (omezením výběru je, že nesmí porušit požadovanou koherenci); např. muž má při přejímání příjmení Macků na výběr tvary Macků, Macka, Macek a Mackový. Žena při přejímání příjmení Macek má na výběr tvary Macek, Macková a Macků. (Nemá na výběr tvar Macka, protože by tím porušila koherenci, a tvar Mackový, protože ten je vyhrazený osobám mužského pohlaví.) Obdobná pravidla platí při volbě příjmení dítěte.

E.10 Přezdívka čili pseudonym#e10

V EDDR si člověk může zvolit neformální jméno, aby ho jím ostatní v neformálních situacích oslovovaly. Toto jméno se v EDDR obecně nazývá přezdívka; v odborných textech se nazývá pseudonym. Pseudonymy jsou široce uznávány a lidé mají právo pod nimi vystupovat. Zakázány jsou pouze ve formálních situacích, za které se považují v EDDR i takové situace jako objednávka u zásilkové služby, adresa adresáta na dopisní obálce či vyučování na školách kromě mateřských. Vyžadovat po někom jeho úřední jméno v neformální situaci a bez řádného zdůvodnění se považuje za neslušné. (Podobně lze za určitých okolností považovat za neslušné ptát se na věk či pohlaví. Ptát se na třídu oslovení je ovšem vpořádku: Jste ten, či ta?)

Na pseudonym jsou kladena pouze společenská omezení, zejména požadavek přiměřenosti – neměl by být příliš dlouhý (např. Nymfolymfofilantrop Višákhapatnaman) ani příliš obtížně vyslovitelný (Krgvrsdg). U pseudonymu je třeba uvážit, zda bude pro ostatní přijatelné vás tak oslovovat⁶ .

Pseudonym může mít tvar skutečného jména, příjmení nebo celého jména (např. Petra Janů, Jan Novák, Radek, Clinton). Může být jednoslovný i víceslovný (např. Půlnoční bouře či Moje vinná réva), může být v cizím jazyce (zejm. v angličtině) a lze vybrat kteroukoliv třídu (lesklou, matnou i střední), ne však množné číslo.

Pseudonym je vlastní jméno a jako takový se píše s velkým počátečním písmenem. Uživatel si nesmí jeho pravopis přizpůsobovat, ale je-li pseudonym v cizím jazyce, měl by se psát i skloňovat podle daného jazyka, nanejvýš s možností transkripce do latinky, je-li třeba.

E.11 Oslovování

V eichlerštině existují čtyři základní typy oslovení (resp. pojmenování člověka):

1. Rodným jménem a příjmením (tzv. běžné jméno): Jane Nováku, Ester Krejčí.
2. Obecným jménem a příjmením (výjimečně rodným jménem): profesore Merlinová, řediteli Rusovský, dádo Petře, strýčku Kamile.
3. Jen obecným jménem: sestro, doktore, blondýno, dádo.
4. Přezdívkou (pseudonymem): Astro, Moje vinná révo, Půlnoční bouře.

Tzv. celé jméno člověka se skládá ze všech jeho úředně zapsaných rodných jmen a příjmení v náležitém pořadí. Takové jméno by bylo pro běžné oslovování a nazývání člověka velmi nepraktické, proto se místo něj obvykle používá tzv. běžné jméno, které vznikne tak, že se z celého jména vybere jedno rodné jméno (nejčastěji to první) a jedno příjmení (nejčastěji to poslední). Jmenuje-li se tedy někdo celým jménem Jan Jakub Josef Novák Novotný Svoboda, jeho běžným jménem může být např. Jan Svoboda nebo Jakub Novák. Člověk může být oslovován kteroukoliv kombinací, oslovujícím je však striktně doporučeno běžná jména oslovovaného nestřídat.

Dalším způsobem jak pojmenovat člověka je použít obecného a vlastního jména (nejčastěji příjmení). Tento druh oslovení je poměrně oblíbený, protože oslovující nenutí zapamatovat si jméno oslovovaného, a navíc jí umožňuje vyjádřit, za koho daného člověka především považuje (firmy např. běžně používají oslovení typu zákazníku Šťastná).

Obecným jménem v tomto označení může být jakékoliv obecné jméno, jímž bychom o daném člověku mluvili i samostatně. Některá „příliš obecná“ obecná jména se v této úloze z estetických důvodů obvykle nepoužívají (člověk, osoba, muž, žena, ve škole student, v parlamentu poslanec).

Pojmenovává-li obecné jméno člověka podle jeho příbuzenských vztahů (např. strýc či dáda), je obvyklé používat jako vlastní jméno spíše rodné jméno než příjmení pojmenovávané osoby⁷ Tato praxe vychází ze skutečnosti, že v rodině se často vyskytují osoby se stejným příjmením, takže taková pojmenování jako bratr Černý by byla často nejednoznačná.

V případě, že oslovujeme člověka, s nímž máme koherentní příjmení (např. Kateřina Novotná oslovuje Petra Novotného), je dovoleno při oslovení běžným jménem vynechat příjmení a oslovit pouze rodným jménem (v tomto případě: Petře); u oslovení obecným jménem a příjmením je pak dovoleno namísto příjmení použít jméno (např. moderátore Petře). Přitom nezáleží na tom, zda je příčinou koherence příjmení příbuzenský vztah, nebo shoda náhod.

E.12 Přechodníky

V eichlerštině byl zrušen původně mužský tvar singuláru přechodníku přítomného (dělaje, nesa). Původní ženský tvar (dělajíc, nesouc) se nyní v singuláru používá pro všechny jmenné třídy. Plurál je beze změny (dělajíce, nesouce). U přechodníku minulého je nyní původní ženský tvar univerzální (lze jej použít v singuláru pro všechny tři třídy); původní mužský tvar (např. uskočiv) lze nadále používat pouze u podmětu měkké třídy.

E.13 Vykání

Vykání je jednou z nejstarších a pravděpodobně také nejproblematičtějších vlastností eichlerštiny. Podle původního záměru mělo vykání člověku vyjadřovat, že jej mluvčí bere jako inteligentní, společenskou, sobě rovnou bytost, zatímco tykání mělo zdůrazňovat jeho biologickou, pudovou, případně sexuální stránku.

Reálně ovšem mluvčí jazyka tento výklad nikdy nepřijaly. Vykání na rozdíl od ostatních vlastností eichlerštiny není bráno jako nezbytná součást eichlerské národní identity a v soukromé sféře je jeho užívání dodnes nejednotné. Zatímco ve většině rodin si tykají i rodiče s dětmi či sourozenci, v některých rodinách si naopak všichni jejich členové tykají. Celkově eichlerské vykání také čelí tlaku češtiny, se kterou se obyvatelé EDDR setkávají v televizi, knihách a na internetu.

Kodifikace se v prvních letech bouřlivě vyvíjela ve snaze dosáhnout shody s jazykovou praxí. Od roku 1998 se již nevyvíjí a její (nyní už dlouhodobě stabilní) podoba je následující:

Tyká se vždy:

1. Zvířatům a věcem (i personifikovaným, pokud je nepovažujeme za osoby); tvorům, kteří nebývají nadáni rozumem a obvykle nedokážou mluvit; nemocem: Lehni! (psovi) Jsi krásný, slavíku. Sluníčko, sluníčko, popojdi maličko. Už mě nebudeš otravovat, mobilní telefone. Chřipko, vylez z těla ven!
2. Všeobecnému podnětu, v některých ustálených rčeních, příslovích a pranostikách: Hlavou zeď neprorazíš! Cti každou dádu svou.⁸ S poctivostí nejdál dojdeš.
3. Z tradičních důvodů se při odkazech v literatuře (ale někdy i v mluvené řeči) používá výhradně sloveso viz: Viz stranu 100. Viz níže. (Vizte se neujalo a nedoporučuje se.)

Tyká se většinou:

1. V afektu a při vulgární komunikaci (zejména nazveme-li oslovovanou zvířetem): Stůj, nebo střelím! Vše jsi to zkazil, osle!
2. Zvláštním bytostem, zejména těm, které nemají charakter osob, ale přírodních sil nebo nehmotných duchů. V případě, že se chovají jako lidé (např. Gandalf), se jim ovšem vyká. Monoteistickému Bohu se téměř vždy tyká a rovněž on lidem tyká.
3. Při pohlavním styku a těsně před ním. (Někteří lidé vnímají tykání v tomto kontextu jako erotizující vliv. Tykání v eichlerštině tak může mít podobný „sexuální náboj“ jako „on a ona“ v češtině.)
4. V některých specifických situacích, oborech a spolcích; např. na internetových diskusích, ve fantasy světech nebo při LARP-hrách. (To platí často také v prostředích, kde se vyskytují i jiní mluvící tvorové než lidé.) Rovněž velitelé hasičů svým podřízeným při zásahu tykají, aby rychleji a důrazněji vydávali rozkazy.

Je obvyklé tykání i vykání:

1. Zvířatům, která jsou alegorickým zobrazením člověka (záleží na jazykovém citu a záměru autora).
2. V rámci rodiny, zejména mezi rodiči a dětmi.

E.14 Odlišnosti v tvarosloví

Ve skloňování se zatím objevila jediná odlišnost: ve třetím a šestém pádě singuláru substantiv vz. vozka je vedle přípony -ovi dovolena také přípona -e (k vozce, o předsedě, k houslistě). Ačkoliv tyto tvary mohou znít „leskle“, zůstávají třídy matné měkké: Řekněte to našemu předsedě, on to vyřeší. Tyto tvary se nejvíc používají ve jménech (Obě tyto věty jsou správně: Poslové zprávu o Petru Svobodě přinesli Nikitě Královi. / Poslové zprávu o Petrovi Svobodovi přinesli Nikitovi Královi.)

Řada substantiv se liší svým přiřazením ke vzorům (a tedy skloňováním, případně i třídou):

jetel

Slovo jetel kolísá mezi vzory stroj (s jetelem) a píseň (s jetelí).

kolega

Slovo kolega se skloňuje podle vzoru pára. (Tzn. ta kolega, bez kolegy, ke koleze, vidím kolegu, kolego!, o koleze, s kolegou, kolegy, bez koleg, ke kolegám, vidím kolegy, kolegy!, o kolegách, s kolegami.)

kníže, hrabě, markrabě, ...

Slova kníže, hrabě apod. se skloňují podle vzoru kuře bez výjimek. (Na slavnosti jsme viděly lichtenštejnské kníže. Bájné kníže Libuše byla partner Přemysla Oráče.).

manekýna

Slova manekýn a manekýnka byla nahrazena jednotným označením manekýna (vz. pára).

markytána

Slovo markytánka bylo nahrazeno slovem markytána (vz. pára).

robot, mikrob

Zatímco v češtině slova robot a mikrob kolísají mezi mužským životným a neživotným rodem, v eichlerštině jsou pouze třídy matné měkké (ti roboti, ti mikrobi). Ostatní takto kolísající slova (např. ukazatel) kolísají i v eichlerštině.

E.15 Odlišnosti ve slovní zásobě

Odlišnosti ve slovní zásobě vznikaly postupně a většinou byly motivovány potřebou odstranění politicky nežádoucích významů substantiv či adjektiv, nebo naopak jejich rozšířením o nové významy. Následující přehled je jen velmi stručný výběr.

biva (vz. pára)

Označení pro bisexuální osobu. (Synonymum ke slovu bisexuál, ale používanější.)

dáda (jen v singuláru, vz. pára)

Nové slovo dáda nahradilo původní slova otec, matka, táta a máma. V množném čísle je nutno nahradit tato slova označením rodiče. Slovo mateřství bylo ponecháno. Dvojice macecha/otčím existuje jako příznaková, ale pro označení vztahů s pěstouny či adoptivními rodiči není použití těchto slov obvyklé.

dívka, hoch, kluk

Slova dívka, hoch a kluk v eichlerské češtině neznamenají osobu nedospělou, ale pouze „mladou a bezdětnou“, tzn. i třicetiletí lidé se stále považují za hochy nebo dívky, pokud nikdy neměli děti. Příznak nedospělosti zůstal zachován u slov chlapec a holčička. Používání slov kluk, hoch a dívka pro osoby předškolního věku je sice v pořádku, ale není obvyklé; spíše se v takových případech daná osoba nazývá dítě, případně chlapec nebo holčička.

domácí děník

Souslovné označení domácí dělník označuje osobu vykonávající domácí práce v určité domácnosti, bez ohledu na příbuzenské vztahy (tzn. nezáleží na tom, zda jde o zaměstnance k tomu objednané firmy, o člověka, který si vykonává práce sám pro sebe, nebo o takového, který je dělá pro vlastního partnera). Podobné, ale užší a méně frekventované označení osoba v domácnosti znamená pouze osobu, která vykonává domácí práce pro sebe a partnera.

hetera (vz. pára), heterec (vz. hlídač)

Nové slovo hetera označuje heterosexuální ženu a heterec heterosexuálního muže.

muž, žena

Slova muž a žena mají v eichlerštině méně významů než v češtině. Jde především o označení člověka podle pohlaví či genderu (eichlerština mezi těmito kategoriemi příliš nerozlišuje), neobsahují tedy příznak dospělosti (mužem či ženou se nazývá už čerstvě narozené dítě). Nelze je použít k označení podle stereotypních vlastností (Buď muž.). Ve formulacích vyjadřujících vlastnictví (Moje žena.) nevyjadřují partnerství, ale pouze známost. Věta „To je moje žena“ tedy znamená, že dané dvě osoby mají známost, ale nejsou ještě partneři. Když už jsou partneři, je třeba říci: „To je můj partner“.

pár

Slovo pár znamená v eichlerštině vždy neurčitý počet. Je-li třeba vyjádřit „přesně dvě“, použije se místo něj dvojice: dvojice ponožek, partnerská dvojice.

patro

V eichlerštině označuje slovo patro kterékoliv podlaží, nejen poschodí. Podzemní patra se značí zápornými čísly (např. patro -1), přízemí je patro nula a poschodí se pak číslují kladnými čísly: 1, 2, 3 atd.

prs, ňadro

Slovo prs v eichlerštině označuje příslušnou část těla i u mužů. Slovo ňadro je definováno jako „velký prs“. Žena s malými prsy tedy nemá ňadra, zatímco muž s abnormálně velkými prsy ano.

svatba

Slovo svatba označuje uzavření sňatku podle jiného práva než eichlerského.

zrozenec (vz. hlídač)

Nové slovo zrozenec je (bezpříznakové) ozančení pro syna či dceru.

ženský, mužský

Slova mužský a ženský převzala významy slov pánský a dámský a nejsou vnímána jako striktně vymezující, ale spíš jako popisná. Mnoho mužů si vlasy češe ženským hřebenem a mnoho žen jezdí na mužském bicyklu.

Partnerství

Nahrazení manželství partnerstvím v roce 1994 bylo jednou z klíčových eichlerských společenských reforem. Homosexuální dvojice toužící po uznání nebyly v EDDR nikdy vystaveny diskusím o tom, zda má mít „registrované partnerství“ stejná práva jako „manželství“. S touto reformou souvisí také změna související terminologie a významový posun slova partner. V EDDR se slovem partner bez dalšího upřesnění obvykle rozumí člen partnerství (jde o obdobu českého slova manžel). Má-li jít o jiný druh partnerství, je nutno to vyjádřit víceslovným pojmenováním, např. obchodní partner.

Řada slov souvisejících s manželstvím se přestala používat (manžel, nevěsta, ženich, vdát se, oženit se). Naopak se objevilo hovorové sloveso spartneřit se ve významu „uzavřít partnerství“. Zůstala slova sňatek a choť, která se svým významem plně vztahují i na eichlerská partnerství.

Posun věkových skupin

V eichlerské společnosti se mladí lidé příliš často neoznačují jako muži a ženy, přestože jim takové označení přísluší, ale pojmenovávají se podle určitých věkových skupin, jejichž přehled je v následující tabulce:

Všimněme si na příklad, že v 13 letech se člověk stává teenagerem, v 15 se z dítěte stává dospívající a v 18 se z dospívající stává dospělá. Dívkou či hochem přestává být, když má prvního potomka, nebo když zestárne a přestane být sexuálně atraktivní.

E.16 Psaní velkých písmen

Až do konce roku 2009 sdílela eichlerština pravopis velkých písmen s neeichlerskou češtinou. Od roku 2010 platí nová pravopisná úprava, která je zde popsána.

Pravidla psaní velkých písmen k vyjádření zvláštního vztahu k osobě či věci nebo na začátku větných celků zůstala zachována, proto je zde nepopisuji. Změnila se pouze pravidla psaní velkých písmen ve vlastních jménech a jménech používaných jako vlastní.

Psaní velkých písmen ve vlastních jménech:

1. V jednoslovných vlastních jménech se píše počáteční písmeno velké. Např. Irena, Ostrava, Jedice, Rusko, Asie. Jména převzatá z cizích jazyků (např. McDonald, d'Artagnan) se obvykle zapisují podle zvyklostí daného jazyka.
2. V souslovných vlastních jménech se píše velké počáteční písmeno v prvním slově, nestanoví-li ostatní pravidla jinak. Např. Ústřední nemocnice, Dlouhé náměstí, Pernerovský viadukt, Spojené státy americké.
3. Je-li součástí sousloví vlastní jméno, píšou se v něm velká písmena na všech místech, kde by se psala, kdyby stálo samostatně. Např. Náměstí Republiky (zastávka pojmenovaná po náměstí Republiky), Spojené království Velké Británie a Severního Irska.
4. V souslovných vlastních jménech měst, městysů, obcí, městských částí, čtvrtí, osad, sídlišť apod. (dále jen jména osad) se píše počáteční velké písmeno v prvním slově, a navíc v každém slově kromě předložek a spojek. Např. Západní Město (sídliště), Automobilní Osada, Vysoké Mýto, Kamenný Vrch (sídliště), Hradec Králové, Uherské Hradiště, Východní Mezihoří.
5. Stojí-li za základem takového názvu přívlastek, píše se v něm velké počáteční písmeno v prvním slově (s výjimkou případu, kdy je jím předložka – pak se píše až ve druhém slově přívlastku) a ostatní slova přívlastku se píšou jako by stála mimo sousloví. Např. Kostelec nad Černými lesy, Lžícov pod Černými horami, Obdivovatel Hlubokých lesů (obec), Vysoký Královec za Sedmero horami a pod Nebeskou klenbou (dva přívlastky, proto dvě velká písmena).

6. Stojí-li na začátku souslovného pojmenování obecné jméno, které pojmenovávanému jevu přísluší, píše se s písmenem malým a s velkým počátečním písmenem podle ostatních pravidel se napíše až zbytek pojmenování. Toto pravidlo neplatí pro vlastní jména osob a zvířat včetně pseudonymů, vlastní jména dokumentů a uměleckých děl a jména osad.

   Např. dům Domů, most Barikádníků, svátek Práce, mys Dobré naděje, chrám Svatého Víta, bitva Na Bílé hoře, výstavní síň U Hybernů, muzeum Moravské kultury, nadministerstvo Administrativy Eichlerské dopravně demokratické republiky (toto je jeho oficiální název), úřad Pro minimalizaci legislativy (oficiální název), řád Bílého lva, řád Zlatého rouna, vlak Dětství a naděje (vlak), integrovaný dopravní systém Jihomoravského kraje (dopravní systém).

   Totéž platí o jménech, v nichž je obvyklejší opačný pořádek slov – moře Středo­zemní, průprav Suezský.

   Příklady, kdy toto pravidlo neplatí: Moře kaspické (nejde o moře, nýbrž o jezero), Den nezávislosti (nejde o pojmenování konkrétního dne, ale pravidelně se opakujícího svátku), Píseň písní (protože jde o název uměleckého díla), Sídliště Českých legií (protože jde o pojmenování sídliště, tedy o „jméno osady“).

7. Pokud vlastní jméno začíná předložkou, píše se s velkým počátečním písmenem rovněž slovo následující po předložce, pokud vlastní jméno:

   1. označuje dopravní prostředek (např. vlak, loď či vesmírnou loď);
   2. označuje věc druhu, u něhož je obvyklé, že věci toho druhu mají své stálé místo (zastávka, restaurace, most, náměstí, ulice apod.); nebo
   3. jde o jméno pomístní.

   Toto pravidlo se aplikuje až po případném odtrhnutí obecného jména na začátku pojmenování. Např. restaurace U Lesního elfa, K Aldehydům (zastávka), U Výstražného kříže (zastávka), ale O princezně se zlatou hvězdou (pohádka), V houští (název kapitoly), konference O globálním oteplování, mistrovství světa V odbíjení žen 2003.

Další změny oproti neeichlerské češtině:

1. Obecná jména označující v uměleckém díle jedinečné bytosti se podle této úpravy s velkým písmenem nepíšou. Pokud však autor toto jméno považuje za přezdívku (pseudonym) postavy nebo jiný druh vlastního jména, píše se v něm velké písmeno podle ostatních pravidel.
2. S velkým písmenem se navíc píšou názvy jednotlivých bitev, válek a revolucí bez ohledu na jejich historický význam. (Třicetiletá válka, Druhá světová válka, bitva Na Bílé hoře.)
3. Hromadná pojmenování jako napoleonské války či punské války se za vlastní jména nepovažují.
4. S velkým písmenem se smějí psát i obzvlášť vžité neoficiální názvy, např. most Inteligence (Branický most v Praze), Sametová revoluce, Benátky Severu (Petrohrad).

E.17 Historický vývoj eichlerštiny

1994

• Vzhledem k zavedení partnerství byla slova manžel, ženich, nevěsta, vdát se, ženit se a slova od nich odvozená (např. manželství, novomanžel) označena za archaická.
• Zavedena nová pravidla pro rodná jména a příjmení (včetně relace koherence).
• Všechny jmenné rody se nyní považují za bezpříznakové. Pro explicitní označení pohlaví se zavádí přívlastky mužského pohlaví a ženského pohlaví (např. profesor mužského pohlaví). Z jazyka přitom byla odstraněna většina přechýlených názvů osob.
• Změna významu slov prs, ňadro, patro a pár.

1995

• Úprava pravidel tykání/vykání.
• Místo přívlastků mužského pohlaví a ženského pohlaví, které se neujalo, se zavádí označení -muž a -žena.
• Změny ve slovní zásobě, slovo kolega je nově femininum. Zavedena slova heterec, hetera a biva.
• Odstraněna možnost shody přísudku s podmětem podle smyslu (nahrazena shodou s nevyjádřeným vlastním jménem).
• Úprava významů slov muž/žena/mužský/ženský.

1996

• Další úprava pravidel tykání/vykání. Siamská dvojčata by si nově měla vykat, původně jim bylo dovoleno si tykat.
• Slova robot a mikrob jsou nyní pouze v rodě mužském životném.

1997

• Původně mužská jména Alva, Atila, Béla, Ezra, Milota, Nikita a Sáva se stala obourodými.
• Další úprava pravidel tykání/vykání.

1998

• Definitivní úprava pravidel tykání/vykání.
• Gramatický rod přejmenován na třídu. (Diskuse o potřebě tohoto kroku se vedly již od roku 1995.)
• Úprava pravidel shody přísudku s podmětem: rozšířena možnost shody s nejbližším členem vícenásobného podmětu.

1999

• (Není mi známo.)

2000

• Ve 3. a 6. pádě singuláru u vzoru vozka dovolena přípona -e.

2001-2004

• Tato část historie mi není známa.

2005

• Slova otec, matka, táta, máma a některá od nich odvozená označena za archaická. Nahrazena novými slovy dáda a dádin. Slova otčím, macecha a mateřství ponechána. (Množné číslo dády je zatím dovoleno.) V souvislosti s tím jsou vzory přídavných jmen přivlastňovacích otcův a matčin nahrazeny slovy bratrův a sestřin. Oslovení typu dáda + příjmení je zatím zakázáno (je nutno použít dáda + rodné jméno).
• Přidáno nové slovo prozvonit ve významu zavolat někomu telefonem a zavěsit, než volaný přijme hovor.

2006

• Množné slovo dády je zakázáno. Množným číslem od slova dáda jsou nově rodiče.
• Lesklý (původně ženský) tvar přechodníků (přítomného i minulého) je nově dovoleno používat ve všech jmenných třídách (množné číslo přechodníků se nemění).
• Současně byl matný (původně mužský) tvar přechodníku přítomného označen za archaický, nově se má v jednotném čísle používat pouze lesklý tvar, např. Muž telefonuje, sledujíc televizor a nesouc láhev piva.

2007

• K žádné změně nedošlo.

2008

• Velká reforma za účelem usnadnění používání jazyka:
  • Při shodě s vícenásobným podmětem je nyní dovoleno používat shodu s plurálem třídy matné měkké bez ohledu na skutečné členy podmětu.
  • Hromadné pojmenování skupin osob s koherentním příjmením, jejichž členy jsou ženy i muži, nadále nemusí být třídy matné měkké, ale může být i třídy lesklé (např. Novákovy, ty Janů apod.).
• Oslovení typu dáda + příjmení (např. dáda Novotný) dovoleno.

2009

• K žádné změně nedošlo.

2010

• Reforma pravopisu velkých písmen ve vlastních jménech. (Do té doby eichlerština sdílela pravopis s češtinou.)

2011

• Původně ženská jména Abigail, Birgit, Dagmar, Doris, Ester, Gudrun, Iris, Karin, Karmen, Katrin, Manon, Miriam, Nikol, Ráchel a Skarlet se stala obourodými⁹ . Záměrem bylo umožnit mužům používat jména, která lze bez problémů skloňovat podle mužských vzorů, např. Karmen bez Karmena apod.

2012

• Nově je dovoleno od běžného jména odvodit dvouslovný přivlastňovací tvar, kde rodné jméno zůstává jako substantivum v nominativu (neskloňuje se) a z příjmení se utvoří přivlastňovací přídavné jméno, které se skloňuje, jako by bylo použito samostatně; např.: Ivan Langrův poradce. Na schůzku přišli Ivan Langrovi poradci. V televizi jsem viděla Bill Clintonovu milenku. Margaret Tatcheřina politika mě nadchla.

  Totéž je dovoleno u zvlášť vžitých vícečlenných jmen, např. Tomáš Garrigue Masarykův život, J. R. R. Tolkienův román, Antonín Bernard Cyril Doprava Eichlerova politika; není to však dovoleno u pseudonymů, pokud nejsou ve tvaru běžných jmen. (Tzn. není dovoleno např. Moje vinná réviny šaty nebo Půlnoční bouřina nemoc.)

• Řízení shody přísudku s vícenásobným podmětem vždy podle třídy matné měkké je nově zakázáno a řízení podle hierarchie tříd se považuje za zastaralé. Aktivně používané mají být nadále pouze první dva způsoby (podle nejbližšího členu podmětu jako by byl v množném čísle a výjimka pro abstraktní substantiva).

Poznámky pod čarou