Když filmem Is It College Yet?¹ skončil seriál Daria², toužil/a jsem po jeho pokračování. Sledování Darii mě v mnoha ohledech rozvíjelo a posilovalo mi sebevědomí, víru v morální cítění a vlastní rozum. Tehdy jsem ještě neznal/a anime Nana³ a Teorie velkého třesku⁴ byla hodně špatná náhražka. Většina do­stup­ných fan fikcí⁵ k seriálu Daria byla ovšem v angličtině či francouzštině, což pro mě představovalo problém v důsledku jazykové bariéry. Napsat vlastní fan fikci jsem si netroufl/a, protože moje znalosti o make-upu byly ve srovnání s Quinn Morgendorffer⁶ chabé a povrchní a neznal/a jsem nikoho, kdo by mi poradil, kde je nastudovat.⁷

Díky Silmarillionu⁸ jsem si uvědomoval/a, jak zbytečné a sobecké je snažit se vymyslet literární dílo jako sebevyjádření. Takové dílo by bylo pouhým výplodem mé mysli a výsledkem mé výchovy a okolností mého života; žilo by jen mými myšlenkami a také by s nimi umíralo bez naděje oslovit druhé osoby, vyjádřit jim podporu a podnítit v nich myšlenky překračující moje vlastní pokřivené a omezené vidění světa. Po takovém stvoření jsem netoužil/a, spíše jsem chtěl/a ostatním připomenout krásné aspekty života, přírody, společnosti, osamění, lidské psychiky a veřejné dopravy, které dávají člověku psychickou sílu a smysl i v prostředí tak sterilním jako je školní třída. Chtěl/a jsem podle vzoru J. R. R. Tolkiena vyprávět historii, byť fiktivní, která by čtenáře obohatila o zajímavé a podnětné myšlenky, nové náhledy na život ve společenosti i o samotě a pozitivní i negativní vzory, které by mohl aplikovat na svůj život podle svých schopností, citů a zájmů, ne alegorii, která by se ho snažila vést a poučit o předem daném poselství bez ohledu na to, jaký je.

Po krátkém neúspěšném hledání v tehdy populární MMORPG Lineage II,⁹ jsem s tímto záměrem navštívil/a Eichlerskou dopravně demokratickou republiku (EDDR) a na Gymnáziu Podolí II jsem objevil/a třídu, která mě zaujala. Studenti se od sebe značně lišili povahou, názory i životními hodnotami, a přesto spolu vycházeli takoví, jací jsou, bez velké přetvářky, a úspěšně se vyrovnávali s pocity odcizení, které díky tomu prožívali.¹⁰ Část těchto studentů jsem pak měl/a příležitost poznat lépe než své vlastní spolužáky. Bylo to dva roky poté, co jsem sám/a odmaturoval/a a k prostředí gymnázia jsem v té době měl/a nostalgický vztah, protože na Fakultě informačních technologií Vysokého učení technického v Brně mi chyběly opakující se středoškolské rituály utužující kolektiv jako zvonění, přezouvání, zvedání židlí na lavice, mazání tabule, zalévání pokojových rostlin či pozdrav vyučující povstáním.¹¹

Nebyl bohužel čas poznat všechny a u mnohých z nich jsem si musel/a domýšlet nebo se po dlouhý čas mýlil/a; například jsem dlouho věřil/a, že Radek je opravdu transsexuál. Příležitosti, kdy se podaří podrobně zmapovat povahu výjimečného člověka, jsou v životě opravdu vzácné.¹²

Zatímco na poznání Ester Krejčí a jejích spolužáků jsem měl/a pouhý rok, psaní scénářů a sestavení dodatků mi zabraly více než pět let. Zvlášť mě zdrželo, než jsem si zvykl/a na stálé zaměstnání. To, co jsem dříve zvládl/a za dva týdny intenzivní práce, mi najednou trvalo půl roku a přibylo mi i jiných starostí, zvlášť zdravotních a psychických. Ale později mi paradoxně právě pracovní návyky získané pravidelným do­chá­zením do kanceláře, pomohly seriál kvalitně a systematicky dokončit.

Seriál Ester Krejčí je sérií epizod z životů Ester Krejčí a jejích spolužáků v posledním roce jejich středoškolského studia.¹³ Tyto příběhy jsou ovšem neodmyslitelně spjaty s prostředím a dobou, v níž se odehrály. Jsem totiž přesvědčen/a, že lidská individualita není oddělitelná od kulturního a sociálního prostředí, v němž žije. Je do něj, obrazně řečeno, vrostlá, podobně jako strom do půdy. Důsledným počeštěním by uvedené příběhy ztratily mnoho ze své krásy, účinku a autenticity a bylo by to jako vyprávět o dvou Číňanech, kteří jedli hůlkami kuřecí kung-pao, slovy: „Sešli se dva známí a vidličkou a nožem do sebe ládovali vepřo knedlo zelo.“ Povahy postav a jejich chování by pak působily nelogicky, ne­po­cho­pi­telně a ošklivě, asi jako strom vytržený ze země a povalující se na heliportu. Proto jsem se rozhodl/a zvolit opačnou cestu a napsat celou knihu (s výjimkou této předmluvy) jazykem, který je jejím postavám vlastní, a důsledně zachovat eichlerské reálie. Ke scénářům jsem pak do samostatného svazku připojil/a dodatky, které kulturní, psychologické, sociální a politické pozadí příběhů objasňují.¹⁴

Eichlerský jazyk je naštěstí tomu českému podobnější než slovenština, dokonce do takové míry, že „eichlerská čeština“ je považována jen za větev češtiny,¹⁵ která se stále hlásí k českému národnímu obrození, přestože má místo mluvnického rodu třídu a z některých jejích jazykových konstrukcí by nejspíš představitelům českého národního obrození hrůzou doslova vstávaly vlasy na hlavě.¹⁶

Eichlerská společnost je politicky vedena k bezgenderovému ideálu; v době, kdy se tyto příběhy odehrávají, je však stále teprve na cestě k němu. Bezgenderovost se nejzřetelněji projevuje v jazyce, kde ovšem neznamená, že by lidé o pohlaví nemluvili, ale že o něm mluví vědomě a záměrně, většinou ve spojitosti se sexuální orientací, zatímco v situacích, kdy je irelevantní, se jím nezabývají.

Dokonalý není ani monopol státní veřejné dopravy, neboť v roce 2011 byl už přes deset let zakázán individuální motorismus, ale dostat plný nákupní vozík do tramvaje či autobusu bylo vzhledem k absenci bezbariérových vchodů a nízkopodlažních dopravních prostředků i pro mladé lidi poměrně náročné.

Myslím, že žádný způsob, jak tuto knihu číst, není jednoznačně správný. Příběhy nejsou napínavé, aby v čtenáři vyvolaly psychickou závislost a dychtivou touhu po dalších a dalších dávkách slov, namísto toho jsou epizody zajímavé a plné paradoxů, které podněcují k zamyšlení a někdy i pobaví, a eichlerských reálií, vyvolávajících při prvním čtení údiv a potřebu vyhledat v dodatcích vysvětlení. Mně osobně se víc než prosté čtení od začátku do konce osvědčil přístup založený na zájmech, zvědavosti a okamžitém zaujetí. Pro podporu tohoto přístupu jsem na konec každé epizody umístil/a její prozaické shrnutí, takže pokud vás obsah či téma dané epizody nezajímá, nemusíte ji pak již číst, a pokud vás zaujme někdy později, můžete se k ní vrátit. Rovněž jsem knihu vybavil/a encyklopedickým rejstříkem osob, míst a významných pojmů a ke každé epizodě jsem navrhl/a píseň k závěrečným titulkům, která s ní nějak (obvykle textem) souvisí. Vy však musíte zjistit sami, zda je pro vás lepší nejprve nastudovat podrobné shrnující informace, nebo začnete epizody číst bez předchozích znalostí a svoje názory na studenty oktávy B si začnete budovat až při prvním kontaktu s nimi.

Jsem přesvědčen/a, že u těchto příběhů nemá příliš smysl ptát se na žánr. Žánr představuje zdůraznění některých prvků na úkor jiných (např. v komedii jsou zdůrazněny prvky komické, v tragédii tragické, v hororu děsivé). V případě seriálu Ester Krejčí jsem se nechal/a řídit vlastním citem pro to, které události zvolit k vyobrazení a které jejich aspekty zdůraznit. Ukazuje se, že funguje jako mnohovrstevnaté otevřené dílo¹⁷, epizody můžete číst opakovaně a pokaždé je vidět z jiného úhlu pohledu – jednou jako komedii, pak jako tragédii, jako dílo filozofické, psychologické, politické či feministické, jako spekulativní fikci, jako dílo dokumentární či (při pominutí nedostatečné a místy nekorektní práce s prameny, která by mi při obhajobě v žádném případě neprošla) jako disertační práci a pokaždé to bude dávat smysl, protože půjde jen o různé pohledy na tutéž realitu. Rozhodně však nepůjde o odpočinkové čtení.¹⁸

Můj cit pro volbu příběhů se v průběhu psaní scénářů a poznávání studentů vyvíjel a rostl, přesouval se od ryze vnějšího zobrazení (zvlášť na začátku první série) až k poznání jejich psychického nitra. Vždy jsem ovšem za důležité považoval/a jemné i méně jemné aspekty jejich povah a snažil/a jsem se je podat natolik hluboce, autenticky a nestylizovaně, aby byli přístupni parasociálním interakcím.¹⁹

Já osobně považuji seriál Ester Krejčí za postmoderně naturalistický. Naturalismus zde znamená odtržení od literárních vzorů ve snaze trochu se přiblížit realitě, ale jen tak, aby syžet zůstal kompaktní a pro čtenáře smysluplný. Adjektivum postmoderní pak vyjadřuje skutečnost, že se zde setkávají, vzájemně zkoumavě prolínají, dotýkají (v obrazném slova smyslu) a střetávají nezávislé, někdy až bolestně nesourodé myšlenky, zájmy a charaktery. Vzniká komplexní celek, který ovšem není chaotický, ale může být krásný a smysluplný, když se v něm naučíme krásu a smysl vidět. Pokud se nám to podaří, můžeme pak stejně pohlížet i na zdánlivě chaotický svět kolem sebe, lidské instituce, přírodu a věci.

Jsem přesvědčen/a, že seriál Ester Krejčí je vhodný především pro mladé inteligentní osoby (zvlášť s lehkými autistickými sklony, například Aspergerovým syndromem, pokud chápou pojem fikce) se zájmem o svět²⁰ v sobě i kolem sebe, touhou vycházet s ostatními takové, jaké jsou, a ochotou přemýšlet a naučit se používat slovník cizích slov (ideálně v tištěné podobě).

Na závěr bych rád/a, pro případ, že by vás zajímal, dodal/a svůj názor o původu fikce. Myslím, že první tvůrci fiktivních příběhů si velmi vážili reality, ve které žili, ale přesto pociťovali některé její části jako neuspokojivé. Chyběli jim bohové, které by mohli uctívat a kteří by byli přáteli lidí, měli lidi rádi, podporovali je, pečovali o ně, povzbuzovali je k dobru a trestali za zlo. Chyběli jim hrdinové, k nimž by mohli vzhlížet a brát si z nich příklad. Dělala jim starosti jejich vlastní hloupost, hříšnost a omylnost.

Proto vymysleli pověsti a mýty, které pak byly předávány z generace na generaci a pomáhaly uchovat a šířit jazykové, kulturní a myšlenkové bohatství. Navzdory tomu však zůstávali zatvrzelými fanoušky skutečnosti, a tak ve svých příbězích využívali charaktery a prostředí, jaké poznali v sobě a ve svém okolí. Neskládali je životu navzdory, ale jako fan fikci na život, jako vyjádření své touhy a cíle svého životního úsilí. Ti, kdo si úctu k životu a skutečnosti zachovali, se o nich díky tomu časem naučili přemýšlet, pochybnosti jim pomohly opravit chyby v příbězích a přiblížit je realitě a byli odměněni, když to, co před tím vzniklo jen jako myšlenka v jejich mysli, nalézali ve skutečném světě, menší, křehčí a ohroženější, ale krásnější a smysluplnější, než jak by to sami vymysleli. Někteří se však od reality odklonili k vlastnímu pohledu na věc, aniž by si uvědomili, jak je omezený. Fanaticky se k němu upínali, zamotávali se do vlastních chyb, nalhávali si a měli potřebu své příběhy naplnit tajemstvím, mysticismem, zvukomalebnými verši a dalšími prostředky k zakrytí neskutečnosti a svévole.

Od těch dávných dob se změnil způsob, jakým se lidé učí interpretovat svět, ale jejich potřeby zůstaly, jen změnily podobu; lidé již nepotřebují bohy, ale úřady, hrdinové nezachraňují život před smrtí, ale před promarněním či vlastnictvím, kulturní hodnoty se již nepředávají z generace na generaci, ale šíří se prostředky masové komunikace. Bájní tvorové byli nahrazeni myšlenkovými hnutími, plastickou chirurgií a psychickými poruchami. Zrádná kouzla byla vystřídána zrádnými technologiemi. Lidská kultura se vyvinula, proto je třeba psát nové příběhy, které budou dál sloužit svému účelu a šířit a zachovávat jazykové, kulturní a myšlenkové bohatství. A rád/a bych, kdyby seriál Ester Krejčí k uspokojení této potřeby přispěl.

Singularis
první fanoušek Ester Krejčí